Viděl jsem ji z okna, když šla krmit labutě. by Áta Č.

15.3. čtvrtek

Dnes jsem ji znovu zahlédl. Mihla se pod mými okny, nejspíš ani netušila, že se na ni dívám. Šla pomaličku, co noha nohu mine, užívala si dopolední slunce. I z té dálky to bylo vidět. Projasnilo mi to celý den, od té chvíle už jsem se jen usmíval.

17.3. sobota

Ach, už dva dny nic. Sedávám u okna, pravda, občas jsem i otočený zády, tak jsem ji mohl minout. Jak mi chybí pohled na její vlasy sčesané do úhledného drdůlku…

18.3. neděle

Jsem z toho celý neklidný. Uvědomil jsem si, že se včera docela výrazně ochladilo, třeba nastydla a leží doma nemocná. Snad ne nic vážného… Měl jsem být smělejší a zkusit ji oslovit dřív. Ale ne… je dost možné, že by mne odmítla a tím by vyhasla veškerá má naděje.

Nic mě nebaví, odložil jsem křížovky i sudoku. V noci špatně spím. Občas se mi to stávalo i dřív, ale teď je to jiné. Ve snu mám pocit, jako bych ji zase viděl, ale než se mi podaří něco udělat, její obraz se rozplyne jak mlha na slunku.

19.3. pondělí

V noci jsem se několikrát trhnutím a suchým pocitem v ústech probudil. Ráno jsem vstal celý polámaný, jakoby mne v noci zmlátili. Odpoledne ale jdu s Jarouškem hrát šachy. Snad se trochu rozptýlím.

Právě jsem se vrátil, sedím v křesle u okna, po očku vyhlížím na ulici zbarvenou večerním sluncem. Ještě se mi trochu klepou ruce a špatně se mi píše. Potkali jsme se! Cestou na šachy jsme se poprvé potkali tváří v tvář. Jen asi nevěděla, že to jsem já. Měla na sobě hnědou sukni pod kolena, lehký kabátek a přes ramena přehozený vyšívaný šál. A ty její krásné bílé vlasy upravené do drdůlku! Hleděl jsem na nic bez mrknutí oka. Možná si něčeho všimla, nevím. Snažil jsem se tvářit mile a běžně, ale šťastný úsměv na tváři jsem nejspíš schovat nedokázal. To nevadí! Třeba jsem ji něčím zaujal, třeba jsem se jí i trochu líbil. Och, kéž by.

Musím teď vymyslet, jak se s ní potkám znovu. Bude to chtít trochu akce, staříku! A dneska brzo na kutě, zítra chci být svěží.

20.3. úterý

Do žil se mi díky včerejšímu setkání vlila nová vlna energie. Vždycky dopoledne půjdu na procházku po okolí, můžu hodně sedávat na lavičkách a pozorovat. Mohl bych se i poptat v blízkých krámcích, jestli ji někdo z prodavačů nezná. Odpoledne se můžu ještě chvíli procházet, sedět na lavičce před domem, pokud bude teplo, nebo se bedlivě rozhlížet z okna.

Celé dopoledne jsem chodil po venku. Odpoledne se obloha zatáhla, tak jsem zůstal doma. Veškeré dnešní hlídkování bylo bez výsledku. Ale nevzdávám to. Zítra se vypravím zeptat se do smíšeného zboží, jestli o ní něco neví.

21.3. středa

Dopoledne bylo pořád zataženo a v obchodě nevěděli. Slečna říkala, že je tu nová a že si ještě všechny nepamatuje. Hmmm, ale moc ochotně to teda neznělo!

Zato odpoledne se na mě usmálo štěstí.  Chodil jsem zrovna asi tři bloky od mého domu a viděl jsem ji, jak přeběhla druhý konec ulice. Sice byla pryč, než jsem stačil vyběhnout za roh, ale i tak mě polilo příjemné teplo! A už aspoň trochu vím, kde se pohybuje.

22.3. čtvrtek

V noci jsem ještě přemýšlel o včerejším setkání na dálku. Co bych ji asi tak řekl, kdybychom se potkali napřímo? „Milá paní, už několik týdnů vás pronásleduju…“ to je přece nemožné. „Dobrý den, nešla byste se mnou do kina?“ Do kina? Přece nejsme puberťáci… a stejně tam teď nehrajou nic rozumného.

Zkusím znovu pátrat. Hned po snídani zajdu do pekařství a potom půjdu na místo, kde jsme se potkali v pondělí.

Teda! Pekařka je zlatá žena! Ona ji zná! Ona ví, že tak každou sobotu dopoledne chodí pro staré pečivo, kterým krmí labutě na řece. Tu novinu bych zlatem vyvážil. A sobota je už pozítří.

23.3. pátek

Nervózně přecházím bytem a přemýšlím o zítřku. Že bych jí koupil květinu? Ne, to je příliš uspěchané. Vezmu to hezky pomaloučku. Už aby byl večer, čas jde tak pomalu.

24.3. sobota

Den D je tu! Dopoledne si ještě trochu odpočinu a po brzkém obědě vyrazím na nábřeží.

Nervózně oddychuju. Na oběd jsem snědl jen kousek chleba, víc to nešlo. Chvilku po poledni jsem se oblékl a vyrážím. Přeju si hodně štěstí.

Na nábřeží jsem čekal asi půl hodiny. Vzal jsem si knížku, ale nepřečetl jsem nic. Až za chvíli jsem si všiml, že jsem ji z roztržitosti držel vzhůru nohama. Po nějaké době jsem v dálce zpozoroval postavu, jež se rozvážně šouravým krokem blížila k lavičce na slunce, pár metrů ode mě. Pohodlně se usadila, na sobě stejný lehký kabátek a vyšívaný šál jako minule, a dlouho házela labutím kousky pečiva a holubům drobky. Ptáci ji zbožňovali, labutě a potápky se kupili ve vodě před ní, holubi si sedli na lavičku i všude kolem.

Seděl jsem opodál a okouzleně se díval na celou tu scenérii. Byl jsem tak fascinován, že jsem se nezmohl na jediné slovo, ani přiblížit.

25.3. neděle

Celý den si přehrávám včerejší zážitek. Přemýšlím, jak to udělám příště.

26.3. pondělí

Dnes zase s Jarouškem na šachy.

Snažil jsem se ho zeptat, jestli by mi poradil, co a jak, ale vůbec s ním nebyla řeč. Mluvil jen o šachách a vínu.

28.3. středa

Dny teď ubíhají pomalu. Těším se na sobotu. Ale pořád nevím, co budu dělat, jak se k ní přiblížím, jak s ní zapředu hovor.

30.3. pátek

Vnučka přijela na návštěvu. Okamžitě poznala, že kuju nějaké pikle a hned začala vyzvídat, o co se jedná. Chvilku jsem se zdráhal, přišlo mi to malicherné. Nakonec jsem vše vyklopil a docela se mi ulevilo. Vnučka se smála a jen tak mezi řečí prohodila: „No, tak jdi krmit s ní.“ Zprvu jsem to zamítl jako praštěný nápad mladé hlavy. Do večera se mi to ale rozleželo a přijal jsem to za elegantní způsob, jak ji zkusím oslovit.

31.3. sobota

Nemohl jsem dospat a hned brzy ráno šel vyškemrat nějaké pečivo. Stačí trocha, nechci se před ní nějak moc čepýřit. A teď čekám doma, až přijde vhodný čas na odchod.

Rovnou jsem si sedl na její lavičku. Později bych neměl odvahu si přisednout, i kvůli hradbě zvířat. Přišla stejně jako minule, ve stejný čas, se stejným šátkem a jakoby nic si sedla vedle mě. Chvilku jsme bezeslovně házeli pečivo labutím, až promluvila. Její sametový hlas šustil ve vzduchu jako letní vánek. Všechno věděla! Do poslední tečky. Věděla, že jsem jí pozorovat z okna i to, že jsem se ptal pekařky a v samoobsluze. A taky, že jsem jí hledal po městě. Pamatovala si, jak jsem se na ni usmíval tehdy v pondělí. Celý jsem z toho červenal. Připadala jsem si jako malý kluk, který něco provedl.

Potom se ale naše pohledy střetly a já pochopil, že nemám za co se stydět. Něžně mě chytila za ruku. Na nábřeží jsme strávili několik hodin po tom, tichým rozhovorem i chvílemi mlčení, občas jsme nakrmili labuť, která zrovna plula okolo.

Když se slunce začalo sklánět k západu, zvedli jsme se a pomalu vyrazili směrem domů. V ústí ulice, kde bydlí, mě pozvala na příští sobotu na krmení labutí. Skoro jsem poskočil nadšením. Přála mi dobrou noc a já se k ní naklonil a dal ji polibek na tvář. Jemně mě pohladila, usmála se a odešla domů.

Mé srdce dosud buší radostí, už teď se nemůžu dočkat příští soboty…