Vánek Svobody by Tomáš Ša.

Tekutiny jsou důležité a nyní je na čase je doplnit. V přívětivé blízkosti vzrostlého dubu jsme se cítili báječně a žízeň byla velká asi jako elektrická kytara uprostřed pouště, beze strun a několik tisíc let bez elektrického proudu. Možná to byla vyprahlost, ale teď  už máme dopitou láhev oblíbeného nápoje. Pokračujeme v plánu, začínám šplhat na strom, je to ten nejvyšší ve zdejším lese a až budu nahoře, budu mít perfektní přehled o situaci, díky různým režimům vidění budu mít perfektní přehled o situaci, je čas utéct. Přeskakuji z větve na větev, za ty vzdálenější se pověsím a nemotorně převalím, každou chvíli sleduji malý domek uprostřed lesa. Je klid.

Rychlý běh a rychle se skrýt za další strom, podle pozorování z koruny stromu se zdá vše v pořádku. Ještě že toho prášku na spaní bylo tolik. Rychlý běh a zase za strom, kam kamery nemohou vidět. Milovaná paní je naštěstí šetřivá a tak záznam není plynulý a obnuvuje se vždy po deseti sekundách. Řeka mě trochu zpomalí, ale naštěstí vydržím pod vodou dostatečně dlouho a na kamerách se bude jen odrážet nebe a stromy.

 

Rusty žil poklidný bohémský život, ve své prodejně součástek vyráběl originální hudební nástroje z experimentální konstrukcí a pochybnou funkčností. Měl rád lidi, ale jen ty kteří u něj nakupovali bez ptaní a zbytečných průtahů. Nikdo ho neměl rád,ale dokázal sehnad cokoli. Vše co vidělal dal do úplatků a svých experimentů. Jediný problém byl, že stál mimo zákon. Všichni mu říkali Jednooký Rusty. Jednoho dne si ale pro něj přišli…stal se domácí otrokem, bez nároku na jákékoli volno a svobodu.

 

Dveře se otevřely. Prášku na spaní nebylo dost, škoda že nedokážu zabíjet. Sleduji ji z vysoké koruny a cítím na řasách vánek svobody. Jdou na mě mdloby když si vzpomenu na její rozkazy, kterým nedokážu odolat. Místo vytváření hudebního umění, jsem byl uklízečka a kuchař. Byl jsem její sluha a zatím jsem, ale pokud uteču…tak udělám vše pro to, abych ji už nikdy nepotkal. Můj sen se zrodil před léty a milovanou paní jsem vykrmoval, jako kdyby měla předpoklady pro lukrativní kus dobytka. Za tu dobu se zakulatila a přestala nosit konfekční velikosti i modely určené pro americký trh. Teď se rozhlíží, tak rychle z vody a za první strom.

Skrýt se před kamerami už není důležité, milovaná paní už je venku. Ví že jsem pryč. Musím si od ní udržet takovou vzdálenost, aby mě nezahlédla…nebo alespoň abych ji nemohl slyšet. Jsem venku z vody, rychle za strom. Velký keř jen deset metrů, tam se situace zlepší. Rychlí běh a skok za keř. Pozdě, paní zahlédla záblesk a vydala se směrem k řece. Jen udržet náskok, ale ne. Rychlým skokem jsem přišel o nohu, není čas montovat ji zpět, jen ji zabořím do křoví ať není vidět na první pohled. Dál už se budu muset jen plazit.

Trýznitelka se dala do sprintu, tedy pohybu maximální rychlostí, kterého byla schopna. Trochu jako godzila tyranizující les, ale ve zpomaleném filmu. Mizerné a pomalé, ale podobně mizerná je hodnota mého náskoku. Plazím se a převaluji, dál a dál od mé kamufláže ve formě gigantického borůvkového křoví. Naštěstí jsem dobře orientován o situaci díky mému jedinému oku na vysokém stromě, které tam vynesla moje levá ruka. Poškodil sem si záměrně zvukové senzory, takže mě paní může ovládnout jen z bezprostřední blízkosti.

Vánek je krásný, jako bych se již cítil svobodný. Bude skvělé otevřít si znovu obchod, tentokrát možná menší a pro omezenější klientelu. To bude bezpečnější. Škoda, že roboti nemohou legálně podnikat. Mám spoustu nápadů na úderné nástroje, převážně z kuchyňských potřeb. Nesmím ztrácet koncentraci. Rychle dál…ke vstupu do kanalizace, kde žijí svobodní, tam paní nemůže, protože by hned uvízla.  Je to ještě stopadesát metrů.

Groteskním způsobem překonávám plot na kraji pozemku a valím se dál, tentokráte již po hlíněné a neudržované půdě. Již jsem na okraji lesa a to je dobře. Paní funící jako klimatizace před infarktem se zastaví a opře se o nejbližší strom. Neskutečná energie pohne stromem a projde jím až do koruny, vánek je krásný, ale ruka stratila kontakt s větví. Pádám…lapám jako o život, ale není se čeho chytit.

Jsem na zemi, něco zvedá mé oko a vidím otrokářku, ze rtů jí odečítám, že si pro mne jde. Najednou nic nevidím. Jen odhaduji směr a pokračuji svou cestu po vyprahlé zemi. Přestávám vnímat čas, ještě naposledy se napiji své pohonné směsi, jsem na dně. Ještě pár metrů, nebo desítek metrů. Ohmatávám okolí mou poslední rukou, ale nikde nic…jen hlína. Nemohu najít vztup do kanálů. Ale někdy tu musí být.

Najednou cítím kus betonu. To je ono, hned za ním už bude otvor a žebřík ke svobodě. Každý krok na žebříku je jako pohlazení, každé krkolomné přehmátnutí jako…

„Zastav se!“

Slyším ji. Veškeré části mého těla mě přestaly poslouchat.

„Jdeme domů.“