Tady a teď by Katka Š.

Čas má plné kapsy překvapení – Jan Werich
Nevnímám čas. Stojím tu za oknem, jako bych tu stal věčnost a zároveň okamžik. Venku se protrhla mračna, ale dnes nechci obdivovat počasí tak pochmurné a zároveň romantické. Noc se stále nerozloučila z touhle části země, ale i tak na druhé straně ulice lampa osvětluje místo, které pozoruji.
Je důvod, proč vstávám každé ráno o půl hodiny dříve, než bych musel – chci ji vidět. Každé ráno je to stejné – prochází kolem mého domu a já chci zavolat její jméno. Chci říct, jak moc krásná je, odkud jí pozoruji, ale nikdy jsem se nepřiměl jí to říct.
Pamatuji, jak jsme přišli do prváku, tak mladí, pobláznění tím, že jsme konečně na střední, konečně uznáni jako pravý teenageři blížící se k dospělosti, že jsme cool, in a chytří, že nás nikdo nemůže porazit. Ale jakmile jsem ji uviděl, tak jsem na tohle všechno zapomněl. Netuším, odkud se vzala nebo co se mnou provedla…
Nepamatuji si, že jsme spolu někdy mluvili více než pár slov, které jsou si spolužáci povinni říct, ale pokaždé jsem jí chtěl povědět víc.
Konečně jde. Hlavu má skloněnou, aby jí kapky deště nepadaly do tváře, havraní vlasy tak zakrývají její obličej. Sleduji ji, jak promrzlá rychle kráčí po ulici a nevidí mě. Celý den s ní budu v jedné místnosti jako poslední čtyři roky, a přesto jsme sobě jeden druhému cizincem.
Slyšel jsem o ní tolik příběhů, že je děvka, žije na ulici, její otec alkoholik, matka na drogách, že nikdy ničeho nedosáhne, ale já vím co jiní ne. Nic z toho není pravda, protože ona žije jiný – pro mě neznámý život. Nepotřebuji slova, abych viděl, kdo je. Stačí jenom, abych s ní jednou promluvil. Jenom jednou a budu si tím jist.
Beru tašku a vyrážím do školy. Jak moc si přeju, aby tento den byl jiný než ty všechny ostatní, jenž mě přivádí k depresím. Chci, aby se vykašlala na toho kluka, který si ji obmotal kolem prstu. Viděl jsem je asi před měsícem na chodbě, jak si ji vedl jako psa na vodítku. Nemohla se od něj hnout na krok!
Nechávám vyhrávat písničky a přemýšlím nad tím, jak bych se s ní mohl seznámit, když narážím do něčeho.
„Dáváš vůbec pozor?“ zeptá se mě.
Pohledu do očí tomu malému stvoření, které přede mnou stojí. To je ona. Dívka, která si zaslouží víc než nyní má. „Promiň, já… já… já jsem přemýšlel,“ zakoktávám se, jako když jsem byl malý. Dívá se mi upřeně do očí se vztekem.
„A o čem jsi vůbec přemýšlel, že sis nevšiml někoho, kdo jde před tebou?“ zeptala se už klidnějším hlasem. Její oči mě pečlivě studovaly. Cítil jsem se jako nahý. Sklopil jsem zrak k zemi a sledoval jsem zem pod sebou. Jak jsem na ni mohl zapomenout? Proč jsem nepočkal déle?
„Ne… ne, já myslel, že už jsi dál,“ řeknu a okamžitě lituji svých slov. Ale její obličej se vůbec nijak nezmění. Až po nekonečně dlouhé době vyčaruje ten kouzelný úsměv.
„Ty mě sleduješ?“ ptá se. Vzhlédnu. Vidím na její tváři ruměnec?
„Měli bychom jít do školy, ať nepřijdem pozdě,“ vyhýbám se otázce.
„Ne, odpověz mi,“ řekne. V jejím hlase slyším naléhavost. Nikdy bych jí nemohl lhát.
„Ano,“ přiznal jsem se.
„A jak to toužíš odčinit?“ mlaskne. Podívám se po prázdné ulici. V tento brzký čas tu není nikdo, kdo by mě zachránil.
„Co bych měl udělat?“ ptám se s pokorou. Provedl jsem špatnou věc, kterou musím odčinit.
„Přijď zítra odpoledne ve tři na Moraváku,“ oznámí. S těmi slovy se otočí a nenuceně klidným krokem odchází. A nechává mě tu s mou rozpolceností.
Celý den ve škole probíhal stejně, akorát s obměnou, že pokaždé, když jsem se na ni podíval, celé její tělo se zvlnilo, aby mi pohled opětovala. Možná celou dobu věděla, že mi bere všechen vzduch z plic, že každý její smutný obličej rval moje maso od kostí, že bych za jediný den strávený s ní obětoval život, a konečně se zdálo, že někdo moji žádost o milost, vyslyšel.
U školy jsem zahlédl, jak mizí s jedinou kamarádkou, kterou měla, do dáli. Poprvé v tento převratný den si mě nevšimla. Její vlasy vlály a ona s kamarádkou plánovala něco, co nejspíš mají vědět jenom ony.
Odpoledne jsem čekal na místě, kde mi řekla. Přišla o pět minut pozdě, ale v jejích očích hrály ďáblíci, což mi vynahradilo její zpoždění. Celou noc jsem přemýšlel nad tím, co mě dnes čeká, ale nikdo mi nemohl odpovědět. „Kdy jsi naposledy žil?“ zeptala se mě bez pozdravu.
„Co tím myslíš?“
„Kdys naposledy žil tady a teď?“
„Nechápu.“
„Kdys přestal myslet?“
Neodpověděl jsem. A ona nečekala na odpověď. Vzala mě za ruku táhla mě k nově postavené architektonické stavbě. „To, co dnes zažiješ, je jednou za život. Bez slibů, bez ničeho než pouhé přítomnosti. Tady a teď.“
Dívám se do jejích očí, jako bych se topil a neviděl hladinu. A jediná moje myšlenka byla ta, ať mě odvede, kam chce, ať mi ukáže svůj pohled na svět, tak já ji budu následovat. Ať dnes nemáme žádné sliby, ale pod jednou podmínkou: „Ale nic špatného se nám nestane.“
Na jejích rtech se objevil úsměv. „Dokud budeme spolu.“ S těmi slovy se rozběhla k čtvercové konstrukci, ze které po intervalu jedné vteřiny padala voda, a s elegancí laně proběhla, aniž by na ni ulpěla kapka vody.
„Teď ty!“
Nechápal jsem, proč bych měl riskovat, že budu celý mokrý, ale vybavila se mi její slova, že dnes žiju tady a teď. Vrhl jsem se pod vodopád. Příval adrenalinu byl krásným výsledkem, že jsem se začal smát. Běhali jsme, dokud jsme nebyli promáčení, ale i tak nám to bylo málo.
Nakonec mě vzala za ruku. „Jdeme!“ křikla a rozběhla se do neznáma. Už jsem chtěl říct, jí, že tady se mi líbí. Že hra na malého kluka mi nikdy nedodala tolik energie. Takovou veselost do života, ale položila mi ruku na rty. „Když jsme malí, tak si hrajeme ve vodě, teď nás čeká další část.“
„Jaká?“ ptám se, ale ona se jenom usměje.
Běžíme spolu ruku v ruce, bok po boku až k Lužánkám. V jejím středu nacházíme větší budovu, u které je hřiště na petang, k němuž zamíříme. Budeme hrát? Ta nevědomost mě ničí. Dojdeme a přejdeme hřiště, až se zastavíme u zdi, kde se nachází vysoko položené malé okno.
„Rychle! Vyhoď mě k tomu oknu,“ křikne.
„Cože?“ udivuji se.
„Je tam výstava na téma Čas. Nechceš vidět, jak bude probíhat tvůj život podle umělce?“
Víc se neptám. Pomáhám jí k oknu a sám se potom s rozběhem se přitahuji k nezákonnému vniknutí na výstavu. Doskočil jsem na dámské záchody. Ona mě okamžitě vzala za ruku a vtáhla k míse, zavřela dveře a zamkla. Do místnosti přišla jiná dáma.
„Ani slovo,“ zašeptá, když se tiskneme k sobě tělo na tělo. Cvakání bot nám ohlašovalo, kde se daná slečna nachází, dokud jsem nezaslechl zvuk crčící vody a úlevy hodné zavření dveří.
„Jdeme!“ vybídla mě a už jsme pokračovali v akci, kterou jsem neuměl pojmenovat a u které jsem neznal konec. Nejhorší pomyšlení pro mě však bylo, že mě to vůbec netrápilo. Líbil se mi žít život, který mi nabízela.
Táhla mě od obrazu k obrazu a ke každému mi pověděla svůj příběh. Náhle jsem se zarazila. Na plátně byla vyobrazena nahá postava stařeny, které se skláněla nad rybníkem, aby nakrmila kachny.
„Je zajímavé představovat si tak každého, nemyslíš?“ ptá se s hlavou nakloněnou na jednu stranu.
„Cože? To děláš?“
„Je to legrace. Vše se ti začne zdát triviální, nervozita z lidí zmizí, můžeš se tak chovat, jako bys to byl opravdu ty,“ odpovídá prostě. Teprve teď ji začínám rozumět. Nikdy jsem neviděl, kým opravdu je, dokud mi to sama neukázala. Bála se lidí, tak je viděla, tak aby jí neděsili. Žila tady a teď, protože jí to dodávalo energii, protože budoucnost si nemohla naplánovat a minulost mohla být v paměti pozměněna.
„Proč tuhle tvář neukazuješ ve škole?“ zeptal jsem se a díval se do její krásné tváře.
Usmála se. „Jsme přistiženi,“ oznámila a ukázala na tlustého muže z ochranky.
„Co teď?“ panikařím. Stojíme tu uprostřed výstavy, mokři jako nikdo v okolí, bez mobilu, peněženky a co hůř – bez řádného vysvětlení.
„Utíkej!“ křikla a já ji poslechl. Rozběhli jsme se opět ruku v ruce a nevnímali pokřik ostrahy. Proběhli jsme okolo lidí, kteří za výstavu zaplatili, a mizeli.
Až teď jsem si všiml, že můj čas vymezený s ní se chýlí ke konci. Slunce se loučilo s dnešním dnem a měsíc se neúprosně blížil. A já nechtěl znovu spadnout do té rutiny – přípravy na vysokou, strachu z budoucnosti, z toho, co se může stát, vidět neustále svoji minulost, svoje chyby… Chtěl jsem žít jako ona.
„Blíží se naše poslední zastávka,“ oznámila mi a společně jsme ruku v ruce vycházeli na hrad Špilberk. Jakmile jsme se tam dostali, bezstarostně vyskočila na zídku a dívala se na krásný výhled na Brno. Nebála se toho, že spadne. Jenom chtěla lepší výhled. Měsíc už se pohupoval ve svých výškách s krásným hvězdným doprovodem. A já si řekl, že nemůže být nádhernější pohled, než na ni, jak pozoruje noční oblohu.
Vyskočil jsem vedle ní. „Jak jsi tohle dokázala? Jak dokážeš žít jenom tady?“
„Chybami, které jsem v minulosti udělala,“ přizná se. „Potácela jsem se v tom, co se má stát, co by mohlo a co se stalo, až jsem zapomněla, že to nejdůležitější se děje teď. A já se nechci současnosti vzdát. Co ty?“
„Po dnešku ne,“ řeknu. Dotlačila mě až k tomu, že se jí naprosto oddávám. Oddávám se životu v současnosti, nechávám jí kontrolu. Nic mě nedrží zpátky, vzala mě na místa v mé mysli, které roztrhaly můj pohled na svět. A během dne postavila nový a lepší.
Než jsem stačil říct víc, naklonila se ke mě, naše rty se téměř dotýkaly a já cítil, jak se mi začaly třást ruce. „Budeme v pořádku?“ ptá se tiše a nejistě.
„Dokud budeš po mém boku,“ oznámím jí rozhodně.