Škola života by Áta Č.

Nervózně přecházím po pokoji. „Kdyby mě vzali, bylo by to skvělý!“ myslím si a znovu zkontroluji hodinky, jestli už konečně přišel čas jít spát. Jakoby se ručičky ani neposunuly, nanejvýš o pět minut. Sedím na kraji postele, ale v příštím okamžiku vstávám a dívám se z okna. Večerní nebe a temné obrysy stromů tvoří malebnou scenérii, ale nedokážu si ji plně vychutnat.  Znovu a znovu se vracím v myšlenkách k zítřejšímu pohovoru. Kéž by to bylo tak „těžké“ jako zkoušky ve škole… „Pfff!“

S trhnutím si sedám na posteli. „Hach!“, hluboce oddechnu, venku je ještě tma, nezaspala jsem. Zkusím zvonu usnout…

V ranním polospánku mi před očima běhají obrazy z dávných let. Jak jsme s bráchou ujídali těsto na cukroví mámě zpod rukou. Jak jsem poprvé jela na kole z kopce a neuměla brzdit. Jak jsem šla na pohovor poprvé a bála jsem se. Pak ještě pár mlžných vzpomínek a pocitů.

Zítřek, ten den navždy změní můj život. Nikdy už to nebude jako dřív. Konec té špatné práce, dost už bylo mrzutých dní bez energie, už žádné bezesné noci. Taková příležitost je jen jednou, a pokud to pokazím…! Nechci na to ani pomyslet.

Vstávám, mnohem dřív než bych musela, ale o hodně později, než jsem se vzbudila. Z otevřeného okna na mě vane čerstvý vzduch. Je to uklidňující, zhluboka dýchám. Na tento den jsem čekala celé roky, takže mám přesně rozmyšlené, jak se chci připravit – vše, krok po kroku.

Sprcha a umýt vlasy. Vyčistit zuby, to je jasné. Trochu se protáhnu, ale ne moc, ať mě nic nebolí. K snídani si nachystám čerstvé ovoce a zelený čaj – zkrátka něco lehkého, co mě nabije energií. Umyju po sobě nádobí a ustelu postel. Vím, že když odcházím z uklizeného pokoje, den je vždy veselejší. Na sebe oblíbené oblečení a trochu se namaluju…

Jo, tohle byla hezká představa, ale i když mám hodně času, nedaří se mi činnosti dotáhnout tak, jak bych chtěla. Tak, jak jsem si je plánovala. Myšlenky létají kolem dokola a ne a ne se soustředit. K snídani jím jen kousek jablka. Banán se zkazil, ale stejně bych ho už nezvládla sníst. Na čaj nemám ani pomyšlení, zkusím aspoň trochu vody. Roztřesenýma rukama stelu postel. A co si vezmu na sebe? Červené tričko a černou sukni? Ne, to je moc výrazné. Šaty? Ech! Copak jdu na rande? Už vím! Kalhoty… ale né, to ne. Nosím je málo, necítila bych se v nich sama sebou. Po patnácti minutách před otevřenou skříní konečně sahám po oblíbené tmavě šedé sukni a tyrkysovém tričku. Ještě korálky pro štěstí – jo, tohle jsem já! Aspoň něco, když už jsem tak nervózní.

Vycházím ven s velkým předstihem, ale raději doběhnu šalinu, kdyby něco. Neklidně přešlapuji z místa na místo, čekání na semaforech, pak chvilku v dopravní zácpě. Stará paní pomaloučku dobíhá vůz, mám pocit, že to trvá celou věčnost. I přes všechny komplikace přijíždíme na zastávku včas.

Pozoruju špičky svých bot, krok za krokem. Pod podrážkou občas křupne zrnko štěrku. Měla jsem je umýt, jsou zablácené a dělají špatný dojem. Přede mnou kráčí vysoká štíhlá brunetka. Vznešeně se nese na podpatcích. „Ta tam jde taky,“ mihne se mi hlavou a žaludek mi sevře nové vlna strachu, že to místo nedostanu.

Volným krokem se blížím ke dveřím. Už z dálky vidím, že na nich visí papírek „Rekonstrukce budovy. Všechny společnosti byly dočasně přesunuty na adresu…“ Polije mě studený pot, to snad ne! Ale ještě není vše ztraceno, zkusím se tam nějak dostat. Zmateně vyběhnu ulicí a hledám člověka, který by mi poradil, kde se zmíněná adresa nachází. Utíkám k postaršímu pánovi, špatně slyší a tak mi trvá drahocenné minuty, než mu vysvětlím, co potřebuji. Nejistou rukou ukazuje kamsi do dáli, váhá, přemýšlí. Nakonec se rozhodne a namíří prst. Stačí seběhnout dolů ulicí, zabočit vlevo a přejít. Pán by si velice rád popovídal, takže je těžké mu jen tak poděkovat a jít.

Pádím daným směrem. Cítím, jak mě píchá v boku, špatně se mi dýchá, ale nechci to vzdát, jsem přece tak blízko! Veškerá ranní příprava jde vniveč, vlasy jsou rozcuchané a přiběhnu akorát tak zpocená.

Stojím před masivními dubovými dveřmi. Někde za nimi se to odehraje, někde tam se snad změní můj osud. Myšlenky pulzují jako pominuté. Snad mi dají chvilku na to se upravit. Na co se mě asi budou ptát? Ach, proč jsem si líp nezjistila tu adresu. Ale jsem tu. Sakryš, ne, roztrhly se mi silonky. Pár vteřin se snažím uklidnit, ale není na to čas.

Poslední hluboký nádech a výdech. Beru za kliku.

Nic.

Klika se se skřípotem pohne dolů, ale dveře se neotevřou ani o píď. Zkouším to znovu. A ještě jednou. Výsledek vždy stejný – žádný. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe, nikde žádné zvonky, klepadla natožpak schránka. Upřu oči na zámek, jako bych ho chtěla pohledem odemknout. Nic nepomáhá, zmocňuje se mě bezmoc, asi se za chvilku rozbrečím. Dnešek měl přinést lepší život, místo toho tu stojím, udýchaná se slzami na krajíčku před zavřenými dveřmi.

Jako by mnou projel blesk. Jako bych zapomněla, proč jsem přišla. Opatrně se otáčím a prohlížím si okolní domy. Přímo proti mně na zeď někdo neuměle nasprejoval nápis „Life is the best teacher“. Omítka už částečně opadala, ale vše jde přečíst i z místa, kde zrovna stojím. Prohlížím si to znovu a znovu. Pro jistotu si protřu oči a popojdu pár kroků, jestli to není jen iluze tvořená zklamáním. Ne, opravdu. Nápis tam je. Slunce se zrovna vyšplhalo nad okolní budovy a prozářilo celou ulici teplým světlem. Okna domu, kam jsem měla namířeno, se lesknou, až teď si všímám, že je celá budova krásně zdobená, dubová vrata vyřezávaná a klika je dokonce z tepané mosazi. Nad hlavou se mi zrovna přehnalo hejno ptáků, lístky stromů se třepotají ve svěžím vánku. U otevřeného okna někdo hraje na klavír.

Váhavě kráčím ulicí, ani nevím kam. Fascinuje mě každý detail, každý člověk, kterého míjím. Všechny vůně, které se mi linou do nosu, se mísí ve slastnou jemně kořeněnou esenci. Dlažba, po které jdu, nese pestrý vzor, lidé sedí v kavárnách, usmívají se a štěbetají. Jiní spěchají za svými starostmi nebo živě telefonují…

Vše je okouzlující, naberu vzduch do celých plic a užívám si jeho dotek na rtech. Život je krásný.  Bez pohovorů, bez slibů na lepší zítřek, pouze teď. Ten život, který žiju, už krásný totiž byl. Stačí si to uvědomit.