Skoč do toho! by Vojtěch Ž.

 

Budík nestihl odehrát ani první tón, když ho Diego pohotově umlčel. Nebyl si jistý, jestli v noci vůbec zamhouřil oči, ale nechtěl zbytečně budit Markétku. Zamručení z levé strany postele mu prozradilo, že nebyl pohotový dost. Naklonil se k ní a políbil ji na krk. „Feel free to stay as long as you want, but I need to leave now.“

Markétka nesouhlasně zamručela a svůj protinávrh vyjádřila výmluvným pohybem boků. Normálně by Diego měl problém odolat, ale dnešní ráno neměl na sex ani pomyšlení. Vyklouzl z peřiny a s rozhicovanými boky se rozloučil dobře umístěným plácnutím. Na to Markétka zamručela mnohem souhlasněji a zavrtala svou andělskou tvářičku hlouběji do peřin. Brzy se jí opět prohloubil dech.

Diego se opatrně oblékl a v tichosti opustil pokoj. Snídani se rozhodl přeskočit. Stejně si nebyl jistý, jestli by ji v sobě udržel. Místo toho si uvařil hrnek čaje a posadil se. Do odjezdu zbývalo patnáct minut a jediným zvukem v místnosti byly tikající hodiny. Potřeboval se zabavit. Zamíchal čaj a přemýšlel, jak dlouho už se s Market vídají. Tři měsíce? Nebo dokonce čtyři!? Těžko uvěřit, že se i po takové době vzájemně nemohli nabažit.

Měl by to ukončit. Sbalili se navzájem při jednom z večerů, kdy Diego vystupoval jako firemní konzultant ze Španělska. Jejímu pohledu a roztomile lámané angličtině propadl okamžitě, a to takovým způsobem, že začal zanedbávat ostatní milenky. Což by tolik nevadilo, ale vzhledem k tomu, kolik času spolu trávili, bylo jen otázkou času, než se provalí, že je Diego skrz na skrz Čech. Tedy, až na své jméno a tátu, který zůstal ve Španělsku obdělávat plantáže. A nejen plantáže. V každém případě se Diegovi nezamlouvala představa, jak Market vysvětluje, že celý jejich románek je založený na lži. Nejlepší to bude ukončit. Tiše. Jako vždycky.

Vibrace telefonu ho vytrhly z letargie. Opravdu se moc nevyspal. Hovor típl, vlažný čaj vypil na ex a do Petrova auta nasedl s omluvou na rtech.

„V pohodě, máme čas.“ Odpověděl Petr a zkušeně vycouval z jednosměrky. Kruhy pod očima napovídaly, že měl podobnou noc, jako Diego. Přesto nasadil výraz bojovníka a nejistě se na kamaráda usmál.

„Tak co, připraven skočit z letadla?“

„Heh.“ Odpověděl Diego a víc neřekl, protože v té chvíli mu žaludek udělal takový kotrmelec, že se chvíli bál i o svůj čaj. Petr však měl pravdu. Dnes měli společně vyskočit z letadla. Diego, Petr a krásna Kristýna s dlouhýma nohama z účetního. Ach, Kristýnka. Horolezkyně, tanečnice a dostatečný důvod, aby polovina IT oddělení záměrně sekala chyby do svých pracovních výkazů. Vždy byla šance, že to Kristýnka přijde řešit osobně. Diego s Petrem nebyli sportu cizí. Ačkoliv Petr byl spíše na činky a Diego na sex, na squashi nacházeli společnou řeč. Tento pátek se k nim do auta dokonce přidaly dvě holky z účetního. Ano, dlouhonohá Kristýnka!

Pak už se to dělo ráz na ráz. Kristýnka nadhodila skákání z letadla, chlapi se nadšeně přihlásili. Kristýnka sehnala kamaráda doktora, chlapi se váhavě nechali vyšetřit. Kristýnka zamluvila sobotní termín, chlapi začali panikařit. No vážně, když vám někdo v pátek ráno nabídne skákání z letadla, kdo by čekal, že pojede skákat v sobotu?! A žádný tandem, to ne, to by nebylo nic pro Kristýnku. Pěkně z kilometru na kotevním laně, každý sám za sebe. Naštěstí se Diego hned po vyšetření potkal s Market, takže jeho myšlenky byly páteční večer a většinu noci úplně jinde.

Bodl ho nepříjemný osten smutku. Market mu bude chybět. Povzdechl si.

„Četl si ty materiály?“ nadhodil Petr.

Diego si vybavil hořící svíce, vůni kůže a rychle típnutou emailovou notifikaci s popisem Sportovní seskok – základní informace…

„Ne, zapomněl jsem.“

„Výborně, budeš číst nahlas.“

Oba se vděčně zasmáli. Oba byli rádi, že po cestě na letiště nebudou jen se svými myšlenkami.

Kristýnka na ně čekala na parkovišti. Vlasy měla perfektně upravené, a ještě více by se dalo říct o jejím obličeji. Diego začal mít nepříjemné tušení, a když je v hangáru přivítal mladý, svalnatý a opálený parašutista, jeho domněnka se potvrdila. Kristýnka se instruktorovi vrhla kolem krku a naprosto bezostyšně si zamluvila „ten nejlepší padák, viď že jo?“, „To víš že jo“…

Následné školení bylo poměrně nudné, protože většina informací byla v materiálech, ale Diego přesto nechtěl, aby skončilo. Bohužel se tak stalo a během dvou hodin stál navlečený v kombinéze, s výškoměrem na ruce a s padákem na zádech. Příliš rychle, hnalo se mu hlavou. Všechno se děje příliš rychle.

Letadlo vypadalo jak ze špatného filmu a samozřejmě bylo jen pro dva (plus instruktor a pilot). Takže Diego s Petrem první, Kristínka poté sólo s instruktorem. Jak jinak. Diego se napasoval do kabiny a ani ho nepřekvapilo, že letadlo nemělo dveře. I když, nakonec z něj měli skákat, že.

Motor důstojně zaburácel a vydal se starou Cesnou na rozletovou dráhu. Byla to Cesna? Diego slyšel, že v Peru létají nad památkami staré polorozpadlé Cesny. V mysli si je vždy představoval asi jako stroj, ve kterém aktuálně seděl. Zeptat se pilota nemělo smysl, v otevřené kabině byl příliš velký kravál. Takže opět se svými myšlenkami.

Snažil se opakovat si úkony po výskoku, ale jediné, na co dokázal myslet, byl dlouhý seznam defektů, které by se mu na padáku mohly objevit. Střídavě sledoval výškoměr, výhled a kolegu Petra, který byl jediným ostrůvkem porozumění v téhle šílené kabině. Když se blížili kilometru výšky, začal sledovat i instruktora…který si vypisoval na telefonu. Jak jinak. Diego se začal potit. Má skákat jako první.

Na koleno ho klepe ruka. Instruktor na něj kýve, jakože „teď“. To je vše?! Žádné poslední instrukce? Diego chce křičet. Instruktor na něj pořád kýve. Diego se naposledy otočí na Petra. Nádech, nohy na nástupní schodek. Vítr fičí, motor burácí, země je daleko. Ach bože. Ruce na rukávy, počítat do tří. Skok!

První moment zmizí myšlenky. Pak zvuk motoru. Sto dvacet jedna, stodvacetdva dvacetři! Podívat se nahoru, jestli je padák otevřen. Nejde to. Do prdele nejde to! Přilba těsní přes uši. Vítr nehučí, ale pocit pádu je reálný! Jednosměrná vysílačka mluví do ucha. „Máš ho zamotaný. Rozmotej se jak na řetízkáči.“

Nejde to! Nemůžu se ani podívat nahoru. Padák je zamotaný těsně nad hlavou. Třepe se, ale neotevírá. „Nemrskej sebou, nebo se zamotáš víc.“

Jdi do prdele!

Zemi se vrací detaily. Přibližuje se.

„Zahoď to. Zahoď to!“

Diego si nepamatuje, které madlo je které. Trhne za obě. Propad a poté pocit jako na velké houpačce. Otevírá oči. Zaklání hlavu. Záložní padák! Vysílačka stále něco naléhá.

„…otoč to ti řikám. Vypadni z toho lesa!“

Diego se rozhlíží kolem. Pád a otevření záložního padáku ho zaneslo nad blízký les. Ostře tahá za levý provaz. Naklání se pomalu. Les se blíží. Vidí větve, vidí šišky v korunách…vidí okraj!

„Póóóóóóójď!“ volá a krčí nohy. Větve praskají, jehličí bodá do obličeje. Je venku. Louka. Přistává tvrdě, ale na nohy. Z vysílačky se ozve tiché „pašák“.

Diegovi se chce zvracet. Převléká se jako ve snu. Kristýnka ho nezajímá. Petr na něj po cestě domů občas promluví, ale Diego nechce mluvit. Nechce jíst. Neví, co chce. Třepe se mu ruka. Před domem se mu vrací hluboký dech. Petr se loučí. Diego otevírá dveře, a za nimi stojí Markétka.

Na sobě jen to dlouhé pohodlné tílko a kalhotky. Usměje se. „You’re back? I make lunch for you. Ten minutes –“

„Ne,“ řekne Diego a nejistota mizí, „teď ne. Musím ti něco říct.“

Zírá na něj s otevřenou pusou. Tentokrát se usměje Diego a vezme ji za ruku směrem k ložnici.

„Ale to počká…“