Romance –Navzdory gravitaci by Michaela N.

Erin ležel ve vysoké trávě a spokojeně přežvykoval stéblo lhasu. Byl to jeden z těch poklidných letních dnů, kdy slunce hřeje a příjemný větřík dodává vzduchu svěžest. Jeho mysl nic netížilo. Jen si tak hověl a díval se vzhůru k oblakům, jak tam mezi nimi skoro nehybně visí jednotlivé části Navertidy. Přemýšlel, jaké to asi je, žít tam nahoře. Musí být přece hrozně těžké pohybovat se po tamějších lesích, lovit zvěř a přitom nemít neustále panickou hrůzu, že člověk sletí dolů. On by tam teda rozhodně žít nechtěl. Radši pěkně tady dole na Etikidě. Tady je všechno pěkně rovné. Při zemi. Jojo. Zlatá dobrá Etikida. Byl rád, že se narodil zrovna tady a ne nahoře.
Pomalu se zvedl, přehodil přes rameno pytlík se sladkými mirabelami a vydal se zpátky k vesnici. A protože měla být dnes večer noc ohňů, rozhodl se před tím jít vykoupat na své oblíbené místo – do jeskynního jezera. Je zajímavé, jak určitý zvyk je silnější než realita. To jezero dříve skutečně bývalo v jeskyni, obklopené krápníky ze všech možných stran ve všech možných směrech. Ale nyní to byla jen velká plocha vody obklopená typickou Etikickou třímetrovou trávou. Ano. Pravda. Uprostřed byl ještě starý velký čnějící stalagmit. Ale to bylo tak vše, co připomínalo dobu, kdy Etikida a Navertida byly jedna země. Jeden kontinent, kterému se říkalo Preos.
Všichni tu historii znali. Kmeny Etikida a Navertida se prostě nemohly vystát. Jedni zemědělci, případně rybáři, co občas zabili maximálně nějakého toho zajíce či slepici versus divocí Navertiďané, co furt pobíhali po kopcích a lovili divokou zvěř v tamních lesích. Řekli byste si, co takové dva kmeny můžou mít za spor? Vždyť každý má to svoje, tak ať si toho i hledí… No bylo by tomu tak, kdyby Etikiďané neměli ve zvyku oslavovat hlavně po nocích, kdy Navertiďané byli na číhané, a rušili jim tak zvěř natolik, že se ani neodvážila ukázat. A když už se ukázala, tak zrovna ne tam, kde by ji kdokoli chtěl – na políčkách Etikiďanů, kde dokázala ve vší té splašenosti z randálu Ohňových nocí podupat veškerou úrodu…
Šaman, už se na ten blázinec nemohl koukat. A tak se jednoho dne rozhodl zakročit poměrně rázně. Udělal kouzlo takové síly, která se dá použít jen jednou za tisíc let a pozměnil tak veškeré gravitační zákony na Preosu. Vvšechny koppce, se vznesly vysoko do oblak i se zvěří a veškerými Navertyďany a od té doby si žily oba národy pěkně odděleně a celkem spokojeně. Ano, občas na Etikidu spadla z nebe nějaká ta splašená divoká kráva, ale i ta zvěř po čase pochopila, že když přeběhne přes okraj pevné země, nedopadne to s ní zrovna nejlíp…
Erin se svlékl, ponořil své tělo do průzračné vody a začal dělat pomalá tempa směrem do středu jezera k vystouplému krápníku. Když byl už v půlce, najednou zaslechl slabounký zpěv… „čtyři provazy okolo krku uvážu ti. Vzpínat se můžeš sebe více, teď jsi však můj. Nemáš kam utéci. Nožem svým zaříznu se ti do kůže. To že jsi býval divokým ti už nepomůže…“ Erina ten zpěv vyděsil. Ani ne ta hrůzostrašná slova v kombinaci s jemným hlasem, ale spíš fakt, že i když se rozhlížel sebelíp, neviděl nikde kolem sebe jedinou osobu, co by tu písničku zpívala. A když už mu opravdu začínalo být úzko, došlo mu, že zvuk nevychází odnikud ze břehu, ale přímo ze středu jezera.
To co se však rozhodl následně udělat, bylo na Etikyďana poměrně odvážný kousek. Místo, aby sebral nohy na ramena, udělal několik temp ke krápníku uprostřed. Čím víc se blížil, tím víc si svou podivnou teorií začínal být jistý. Vyšplhal se opatrně po výčnělcích ve vodě až na malou plošinku krápníku a přiložil ucho k jednomu z otvorů v krápníků. A najednou to všechno slyšel jasně, jako by mu ten jemný hlas zpíval přímo do jeho bubínku „Čtyři dny jsem na tebe léčku chystala. Pátý den na krev morčí jsem tě dostala. Šestý den už tebe pořádám k večeři. Sedmí den mi v žaludku už zase kručí…“ „Hej! Kdo se to odvažuje zpívat takovou zlou písničku? A co to je za ošklivý trik? SAKRA“ slyšel najednou Erin křičet rozezleného sám sebe. Až byl tou nečekanou naštvaností a zároveň odvahou překvapen…
Odpovědí mu však bylo ještě vystrašenější výkřik, mnohem víc neslušná nadávka a drolení kamení. „Kdo to u všech ďasů?! Jáááu. Sakra. Rozedřela jsem si koleno!“ Erin se díval kolem, zda nezahlédne kolem jezera nějakou z dívek, ale byl tu sám. „Hej kdo jsi? A hlavně… kde jsi? A jak tohle děláš?“ Zavolal do krápníku. „Co jako dělám? Já si tady normálně sedím ve svý tajný skrýši, zpívám si a chystám si lýkovou smyčku a ty mě takhle vystrašíš, až málem spadnu dolů. Koukej vylézt a nedělej si šprťouchlata.“ Erinovi to přestávalo dávat smysl. Je snad praštěná ta holka nebo co. Kam by jako chtěla padat. A odkud by jako měl vylézt. Hlas má teda jako pěkný, ale v hlavě to asi nebude mít v pořádku… „Hele, já jsem tady v jezeře. Normálně si tady plavu. Jediný kdo tady někoho děsí jsi ty, s tou svojí cáklou písničkou. Takže laskavě přestaň dělat fóry a koukej se ukázat!“ zahulákal do otvoru pěkně rozezleně. Odpovědí mu bylo jen ticho… „Haló? No výborně. Teď ještě budeš dělat netykavku?“ „Ty plaveš v jezeře?“ odpověděl mu nejistý hlásek. „Kdes proboha našel jezero? Na Navertidě přece žádná jezera nejsou!“ Kdyby se v tu chvíli Erin nedržel pevně krápníku, asi by rovnou sjel zpátky do vody. „Ty.. Ty jsi na Navrtidě?“ nejistě polkl. „Jak… Jak je možný, že tě slyším tady… na… na Etikidě?“

***

Lidé ve vesnici začínali mít o Erina starost. Říkali: „Takový šikovný a pracovitý chlapec to býval. A teď chodí od ničeho k ničemu. Celé dny po něm ani vidu ani slechu. Jako by byl nemocný…“ Děvčata a chlapci jej prý nejednou sledovali, kam mizí. Ale byl rychlý a mrštný… a tak se jim nejednou ztratil ve vysoké trávě.
Erin nechtěl, aby kdokoli věděl, že si každý den povídá s Navertiďankou. Jmenovala se Namíria. A nemohli být od sebe snad více odlišní. On měl rád pole, teplou trávu, zpěvy a víno. No dobře to měla ona ráda taky. Ale pila jej z měchu zabité zvěře, nejraději se plížila za měsíčního svitu po lesích a kladla pasti na zvěř. Případně ve dne pobíhala po jednotlivých kopcích. Překonávala nebezpečné nebeské úsmyky na liánách (už jenom z té představy se Erinovy zvedal žaludek) a zpívala divoké písně, z jejichž melodií a hlavně obasu by většině Etikiďanů vstály všechny vlasy na hlavě. A přesto se do ní Erin bláznivě zamiloval. Nedokázal myslet na nikoho jiného než na ni a ona nedokázala přemýšlet nad ničím jiným, než jak asi Erin vypadá. Mluvili spolu o všem. Měli pocit, jako by se znali už léta. Oba však krom obrovské lásky a pocitu třepetavého štěstí tížila i smutná myšlenka, že nemohou být spolu a spatřit jeden druhého.
Erina to dohánělo k šílenství. Zdálo se mu po nocích, že umí lítat. Že se vznesl nahoru k oblakům, kde uviděl svou krásnou Namírii. Objal ji a políbil. Nejprve na tváře a pak ústa.

***

Když zase jednou byla noc ohňů, seděl sám ve svém domku z nepálených cihel a vůbec nechtěl mezi ostatní vesničany. Jeho kamarádi však měli na jeho večerní program jiný názor a tak k němu do chalupy vlítli posilněni vínem, vytáhli jej za ruce a nohy ven a pořádně opili. Erin se příliš dlouho nevzpíral. Rozhodl se svůj smutek utopit v kalichu plném karmínově rudého moku. Když už měl v sobě tak 10 pohár, všiml si zastřeným zrakem shrbeného, vrásčitého staříka ověšeného spoustou korálků. „Týýýýýý! Ty za všechno můžeš! Tvoje vina je, že nemohu být se svojí milovanou Namírií! Kdybys ty stará zcvrklá pecko! Nebýt vás šarlatánů, nebyly by naše světy oddělené. Křičel na starého šamana a najednou se proti němu hnal s dýkou. Celá vesnice vyjekla a ustrnula. To Erina přimělo se zastavit a najednou uviděl, že jeho dýka je přímo pod krkem toho nebohé starce. „Dostaň mě k ní!“ řekl na půl tvrdě a na půl zoufale. „To je nemožné.“ Odpověděl mu klidně stařec. „Pták a ryba se můžou milovat. Ale kde budou spolu žít? Nepřežil bys na Navertidě ani den, natož noc. A ona? Nudou by se tady ukousala. Drž se svého. Zapomeň. A bude ti líp. Nechoď už k jezeru.“ „Jak to, že ví o jezeru?“ Pomyslel si Erin. A tu ho to trklo. „To ty! Jsi tak stár, že si ani nikdo nepamatuje, kolik ti je let. To proto, že tě nikdo zdejší nezažil mladého! Né tví předci. To ty sám jsi oddělil kopce od nížin! Přiznej to! Jinak… Jinak tě zabiju.“ A přitlačil dýku blíže ke starcově vrásčitému hrlu. „Ano byl jsem to já.“ Řekl opět klidným hlasem. Šaman. „Dostaň mne nahoru“ poručil mu nesmlouvavě Erin. „Nevíš oč žádáš. Jsi bláhový. Erinova dýka nařízla jemnou starcovu kůži… „No dobrá dobrá…“ ať je po tvém. Pojď se mnou.
Stařešina vstal a odvedl Erina daleko od vesnice. Mocným švihem zapálil mohutný oheň a začal kolem něj pomocí všelijakých bylin a kamení stavět veliký kruh. Pak pokynul Erinovi aby do něj vstoupil a polil jej vodou. „Živly spojte se. Tam kde je vrch a tam kde je ve spod ať u tohoto muže promění se.“ Erinovi začínalo být zle. Nevděle, co zda je to z toho vína, co vypil, či s omamné vůně bylin, ale měl zcela jesný pocit zvedajícího se žaludku… Když už tušil, že bude nejhuř, Najednou se jeho tělo vzneslo vzhůu jako pírko, když do něj zaduje vítr a unášelo ho to výš a výš. Tou dobou Nimíria zplétala poslední provaz z jemného lýka. Připevnila je k té nejemnější kůži třpyťavce mezi stovku dalších takových provázků a druhý koně si připevnila k opasku. Naposledy se podívala na všechny kopce Navertidy. „Vy potvůrky jedny. Zrovna dneska se musíte seřadit do tak krásného kruhu. Abych vás viděla všechny pohromadě?! Ale mě nedojmete. Já už zde nechci… nemůžu být. Ne, když tu není on. A tak se podívala na ty mohutné homole naposled a skočila to volného prostoru uprostřed mezi nimi….
Říká se, že když Erin přiletěl na Navertidu a zjistil, že jeho milá tam není, plakal tak usilovně, až vyplakal velký vodopád, co dnes padá na Etikidu. Jiní říkají, že Namíria zešílela smutkem a běhala z jednoho konce Etikidy na druhý tak dlouho, v naději že nalezne svého milého, až vyběhala hlubokou rýhu v zemi, z které je dnešní poušťní kaňon.
Pravdou ale je, že když viděl starý šaman neštěstí dvou milenců, proměnil oba milence v hvězdy Dua. Ty vedle sebe na obloze jsou tak blízko, že vypadají jako jedna obrovská, nad všemi ostatními nejvíce zářící hvězda. To je však jen šťastný Erin a Namíria, kteří se konečně shledali a láskyplně se objímají a září jim oči štěstím a láskou.