Poslední zprávy by Radek K.

“Kráva hloupá” říkám si v duchu. Překračuji další z nekonečných kanálů. Snažím se, abych si nenamočila i druhou nohavici mých riflí. Jakoby na tom záleželo. Stejně se odsud nedostanu. Říkali, že je to romantická Praha. To asi neviděli její stoky. “Vždyť jsem to mohla odmítnout.“ přemýšlím a pak nahlas znovu sama sobě zanadávám “Krávo nejblbější”.

Přitom to neznělo tak zle. Piknik s Luďkem a na tak romantickém místě, jako je opuštěná továrna. Jenom, kdyby Luděk dorazil.. I když možná dorazil, ale mě už tam určitě nenašel.

Sama nevím, kde jsem. “V Praze..” odpovím si v duchu. Škoda, že takové určení místa mi nepomůže. Přitom stačilo se po továrně neprocházet a pak by se pode mnou ani nepropadla země a já nespadla bůh ví kam.

Telefon ukazuje posledních pět procent a já nevím co bude, až mi baterka dojde.

“Co to bylo?. Byly to kroky?” Ne jenom něco zaškrabalo na zeď. Stejně nevím, co je lepší, To ticho, které mě provázelo od mého pádu a probuzení ve tmě, nebo ta absence ticha, která přišla potom.

Pokračuji dál a modlím se, abych našla nějakou stopu, ale přesto se toho i obávám. To na mě asi působí toto místo. Kdo normální by taky trávil čas v kobkách a stokách Prahy. Na hlavu se mi lepí velká pavučina. Rychle odskakuji, ale pavučina vlaje za mnou a obaluje celou mou hlavu. Tep mi najednou buší v uších a já se snažím strhnout pavučinu z hlavy.

“Já chci pryč, Já chci ven.” Křičím a zrychleně dýchám. Stulím se do klubíčka a snažím se uklidnit. Nejde to. Po nekonečně dlouhé době se zvedám. První myšlenka patří telefonu. Čtyři procenta. Sakra. A pořád žádný signál. Píši zprávu své mámě a píši ji, jak ji mám ráda. Snad se ta zpráva odešle..

Pokračuji v chůzi stokou. Znovu slyším zaškrabání a tentokrát se mi zda, že je blíž. Na zemi leží vrstva prachu ze kterého vystupují podlouhlé tvary. Snažím se je si moc neprohlížet, protože mi připomínají kosti. Lidské kosti. Zaháním myšlenku a rychle pokračuji. Na další křižovatce se rozhlížím, ale nejsem si jistá kam mám jít. Svítím do jednotlivých tunelů a předtím, než se otočím tak se světlo odráží v očích. Rychle se otáčím zpět k tunelu a pořádně se snažím posvítit. Nic tam není. Muselo se mi to zdát.

Vybírám si druhý z tunelů a pokračuji. Telefon ukazuje tři procenta. Pokračuji tunelem a všímám si, že dříve cihlová zeď teď vypadá jak tesaný kámen.

“Kam jsem se to dostala??” říkám si nahlas. Za mými zády se ozve další zaškrabání a něco jako rychlé kroky. Rychle se otáčím a svítím si tmy. Nic tam není. Strachy mám v krku knedlík, který se horko těžko snažím polknout.

“Prosím pomoc” píši zprávu, tentokrát mému taťkovy. Vím, že je to zbytečné, ale uklidňuje mě to. Najednou se ozve rána přímo za mnou. Neotáčím se a bezhlavě utíkám. Po nekonečně dlouhé době se zadýchaná  schovávám za dva krápníky a svítím odkud jsem přiběhla. Nic nevidím, ale to mě neuklidňuje.

Telefon ukazuje poslední procento baterky. Horko těžko přemáhám chuť se rozplakat.

Pomalu pokračuji dál jeskyní. “Počkat. Jeskyni?” Kde je stoka?? Rozhlížím se a uvědomuji si, že to opravdu není dílo lidských rukou.

Z jeskyně vedou dvě cesty. Vybírám si tu, kterou jsem přiběhla. Jdu zpět ve svých stopách.

Stěny vypadají pořád jako přírodní kámen. Cesta se klikatí a já se vracím zpět po svých stopách. Po stopách, které jsou příliš velké. Náhle se zastavuji a se zatajeným dechem sleduji stopu, která určitě není od mých malých tenisek, ale spíš od bosých velkých nohou Polévá mě ledový pot.

Telefon zapípá a ukáže “Na shledanou” a vypne se.

Jsem sama. Samotná v jeskyních. Samotná v temnotě. Jsem sama..

Pláču a prosím boha, aby mi pomohl.

Temnota je neprostupná a přijde mi, že mě svírá ze všech stran.

Zápalky. “Já mám přece zápalky” říkám nahlas. Vytahuji je a škrtám jednu z pár zápalek. Žluté světlo osvětluje jeskyní chodbu a ve světle mihotavého plamene se rozhlížím. Na zemi vidím otisky nohou v prachu a vedle nich stopy pařátů. Ty tam určitě předtím nebyly. Zápalka zhasíná a já se ve spěchu snažím zapálit další. Nedaří se. Zlomená zápalka padá k zemi. Slzy mi tečou po tvářích a já se snažím vylovit další zápalku. Celá se třesu a bojím se jako nikdy. “No tak, vzchop se. To zvládneš.” říkám si nahlas a vytahuji další zápalku, kterou šťastně zapaluji. Sirka hoří a já se snažím za jejího světla jít chodbou. Přes slzy nevidím a rukávem si otírám oči.

Zápalka mě pálí v prstech a já ji pouštím na zem. Tma se skokem přiblíží a natáhne se po mně. Hledám krabičku, abych zapálila další sirku. Ty se mi ale sypou na zem. Padám na zem, šátrám v prachu. Nemůžu najít žádnou ze zápalek. Jednu nacházím a vytahuji z prachu. Rychle jí zapaluji. Rozhlížím se po zemi a s úděsem si uvědomuji, že to je má poslední sirka.

Sedám si zem a opírám se zády ke stěně.

“Hoř věčně” přeji si. Pohledem hypnotizuji plamen a snažím se ho donutit, aby nikdy nezhasnul.

Oheň likviduje poslední kousek dřeva a zhasíná. Poslední kousek uhlíku pomalu dožívá a tma se vrací.

“Nééééé” křičím a ječím. Tma mi neodpovídá. Je hluboká a neuchopitelná. Jsem bez jediného zdroje světla. Snažím se dýchat zhluboka. Tma se na mě, ale tlačí a svírá mě ve svém náručí.

Jsem sama a jsem v temnotě. Nikdo mi nepomůže a nikdo mě nezachrání. Myslím na své rodiče a přátele, které už nikdy neuvidím.

Tma se mi skrz doširoka otevřené oči dostává do hlavy a já se začínám tiše chichotat. Má mysl se mě snaží dostat na místo, kde je slunce a krásně. Nejde jí to a já se svézám na bok, kde nezadržitelně štkám.

“Proč se mi to stalo? Proč?” cedím skrze zuby a objímám se.

Najednou slyším tiché cupitání, které se přibližuje a zastavuje kousek ode mně. Slyším lehký dech, ale je mi to jedno. Pláču a nejde to zastavit. Najednou mě něco kouše do nohy a já kolem sebe mlátím na všechny strany. Po chvíli se, ale unavím a stočím se do klubíčka ke stěně. Slyším dech  a kroky, které mě obcházejí. Tma je tak hustá, že se v ní začínají objevovat obrazce. Má mysl si se mnou hraje a vytváří dva červeně svítící body. Ty body jsou oči a osvětlují velkou zubatou tlamu pod miny. Nezdá se mi to.

Ječím co mi stačí dech a body se trochu stáhnou. V dáli za nimy se objevuje další světlo, které se přibližuje. Mám pocit, že vdechuji světlo, které zesiluje a že ho nasávám z plných plic. Světlo září z pochodně, kterou nese muž.

Ten se přibližuje a říká: “Buřtíku. Jakého zachránce si to objevil tentokrát?”

 

Leave a Reply