Poslední soumrak by Veronika K.

Venku už se notnou chvíli stmívalo a v kanceláři po stěnách tančily děsivé stíny, jakoby v opileckém opojení. Bledá tvář guvernéra Michaela Hawka vypadala ve skomírajících paprscích téměř mrtvolně – vynikly kruhy pod očima, vrásky se prohloubily a přidaly pořád pohledném obličeji dalších deset let. Muž seděl za svým stolem pokrytých hromadou papírů a ponořen do chmurných myšlenek by si ani nevšiml přítomnosti dalšího člověka, pokud by si odkašláním nezískal jeho pozornost.

„Pane?“ přistoupila k němu váhavě mladá žena, „ přišly další výsledky z laboratoří.“ Stiskla k sobě rty tak pevně, že vytvořily jen úzkou, bělající linku. Guvernér k ní zvedl unavené oči. „Asi mi žádné příjemné zprávy nenesete, je to tak?“ Pokusil se o úsměv, koutky se mu však jen nepatrně zvedly.

„Ne pane.“ Žena sklopila oči k zemi. „Organismus se i přes všechny naše snahy dál šíří. Zdá se být imunní i na látky, které nám přivezli z Yaratu.“

Mohlo jí být něco přes třicet, světlé vlasy vyčesané do drdolu. Pěkný obličej jen mírně nalíčený, přes košili měla přehozený bílý, nemocniční plášť. „Bojím se,“ pokračovala, pohledem zkoumající špičky svých bot, „že už nemáme moc času.“

Muž si hlasitě povzdechl.

„Chápu vás, Marto.“ Vstal a přešel k obrovskému oknu. „Prosím, zkoušejte to dál.“

Žena se nadechla, jako by toho chtěla spoustu říct. Ale pak jen zakroutila hlavou.

„Ano, pane,“ řekla tiše a odešla z místnosti.

Guvernér stále upíral zrak z okna k posledním, mizejícím paprskům. Miloval tohle místo a situace, ve které se jeho malý svět ocitl, mu rvala srdce. Musí existovat jiná možnost.  Otočil se od černajícího světa. Jindy by bylo jeho město plné světel, projíždějících aut, lidí bloudících ulicemi. Dnes ne. A už nikdy. Věděl to, v hloubi duše to věděl už dobrých pár dní.

Nikdy si tak moc nepřál být někde jinde. Zmizet tak někde pryč, daleko od světa, který mu byl domovem po dlouhá desetiletí.

Oblékl si kabát, k obličeji si připevnil filtrační masku a zamířil pryč z budovy.

 

„Michaeli, sám vidíš, že tohle nezastavíme!“ Tmavovlasý muž se posadil do křesla naproti guvernérovu stolu.

„Nenechám padnou jeden celý svět jen proto, že se bojíš, Dominiku!“ obořil se guvernér na přítele. „Yarat nám slíbil svou pomoc a o poslání léčiv jednáme i z Nevarou a Pulariem. Na Pulariu už formují tým specialistů, kteří přiletí posílit naše doktory a výzkumníky. I když počet obětí stále stoupá, můžeme stále zachránit polovinu planety.“

Mladík nakrčil rty v nesouhlasný úšklebek. „Nestihnou to, Michaeli! Tvoje váhání nás všechny zabije. Rada i já jsme se shodli, že je nejvyšší čas evakuovat prokazatelně zdravé a nechat planetu svému osudu. Všechno je tím svinstvem prolezlé! Mělo by se tu všechno spálit!“ Mladík sevřel ruce v pěst a jeho oči nabyly divokého výrazu. „Zahráváš si s životy všech, kteří mají ještě šanci! Spal to tu! Nenech to svinstvo rozšířit se mimo naši planetu. To nemůžeš dopustit! Nazvi si to nějak pěkně, operace Topinka, Škvarek, Uhel a odleťme a nechme to tu chcípnout.“

„Podívej se z okna! Jen se podívej!“ Hawkův obličej byl zkřivený hněvem. „Celý svět, všechny ty lidi, všechno, co jsme vybudovali, to vše chceš odsoudit k zániku? Máme ještě šanci!“ Před očima viděl všechny ty utrápené obličeje posledních dní. Nemohl je zklamat, nemohl je opustit.

„Ne Dominiku, tohle je mé poslední slovo. Počkáme na pomoc z Yaratu a zachráníme naše lidi!“

 

Guvernér procházel potemnělými ulicemi. Jediné světlo poskytovalo několik posledních rozsvícených oken, jinak byl svět ponořený v temnotě. Temný svět, opuštěný svět, mrtvý svět. Jeho svět. Kráčel pomalu, vnímal všechnu tu beznaděj, která z opuštěných oken sálala. Všudypřítomné ticho bylo tíživé. Suché stromy se tyčily podél cest, poslední stébla hnědé trávy se tyčily v kdysi krásných parcích.

Mířil k městské nemocnici, poslednímu funkčnímu zařízení, kde se o postižené umírající starali. Vstoupil a snažil se nerozhlížet. Za poslední měsíc spatřil víc utrpení, než si kdy před tím dokázal vůbec představit, již nechtěl, nemohl unést další. Věděl, co by viděl. Pokoje plné umírajících bytostí s prázdnýma očima, modrající prsty, krev kolem úst…

Vyběhl shody a zamířil do jednoho z pokojů. Na jediném lůžku ležela kdysi půvabná žena. Na obličeji kyslíkovou masku, tváře propadlé. Spala, stejně jako tmavovlasý mladík schoulený v křesle, držící ji za ruku. Mladík ze spánku zakašlal a na bradě mu ulpělo několik kapek krve.

„Odpusť mi to, Dominiku,“ zašeptal starší muž přes masku, spíše pro sebe než pro přítele a odešel z pokoje.

 

„Marto,“ vstoupit Michael do lékařčina pokoje „jste tu?“ Bledá doktorka seděla za svým stolem, pokrytým spoustou papírů, nicneříkajících grafů a chaotických poznámek.

„Pane,“ pokusila se ze své unavené tváře vyloudit úsměv. „Co tady děláte?“

Neodpověděl.

„Snažím se ještě zkombinovat naše léčiva a látky zaslané z Yaratu. Dokáže to poněkud zpomalit postup nemoci u některých zvířat, třeba by nám to dalo aspoň chvíli času na víc. Tak, jak jste si přál.“ Další statečný, vyčerpaný úsměv. Pak náhle pohasl.

„Omlouvám se, pane. Náš zázračný lék se stal naší zkázou.“ Doktorka odvrátila hlavu a odkašlala si. Rty si ihned otřela kapesníkem, muž naproti ní si však všiml drobných krůpějí na jejích rtech. Zamračil se.

„Děkuji vám, Marto. Pro dnešek si už odpočiňte, prosím. Vypadáte unaveně.“ Otočil se a nechal doktorku samotnou. Věděl, co musí udělat. Mířil pryč, pryč z nemocnice, k malému letišti za městem.

 

Nastartoval svůj malý modul a ten se tiše vznesl na oblohu. Chvíli se ještě díval dolů, na potemnělé město. Naposledy se rozloučil se svým domovem. Pak přiložil ruku k malé obrazovce. Ta po pár vteřinách odpověděla souhlasným zapípáním a před guvernér malého mírumilovného světa se objevil poslední úkol. Dotykem otevřel červeně označenou složku a do kolonky operace zadal s cynickým úšklebkem R O Z P E C E N A  B A G E T A. Dominik by se jistě zasmál, proletělo mi hlavou. Opět na obrazovku přiložil svou dlaň a jeho potemnělý svět najednou pohltilo oslepující světlo. Šířilo se od západu k východu, rozžínalo se a chladlo v pravidelných intervalech. Srdce guvernéra Michaela Hawka jako by zamrzalo pod pocity lítosti a vinny. A svět dál zářil, plál jako malé slunce, kterým se snad i na chvíli stal. Vše je pryč. Celý jeho svět, jeho domov, jeho práce, jeho život právě lehá popelem, stejně jako právě uhasnuly životy jeho posledních lidí.

Hruď se mi sevřela bolestí a guvernér se rozkašlal. Oči se mu rozšířily překvapením, když na své košili uviděl kapky rudé tekutiny. Poslední náznaky života v jeho smutných očích pohasly. Znovu se natáhl k obrazovce a přejel po ní znova rukou.

„Autodestrukce zahájena.“ Ozvalo se z lodního reproduktoru.
„Deset, devět…“ Dominik a jeho žena, její propadlé tváře. „Osm, sedm…“ Mohl tomu snad zabránit? „Šest…“ Doktorka Marta Lewinská, do poslední chvíle pracující na záchraně. „Pět…“ Město pulzující životem. „Čtyři,…“ Sluneční paprsky na tváři jeho ženy. „Tři.“ Jeho svět, celý v plamenech. „Dva…“ Rty se mu zachvěly strachem. „Jedna.“

 

(Edit: Omlouvám se, všimla, jsem si, že se mi neokopírovala poslední věta.)