Odvaž, se! by Radek K.

Běžím si temnotou a vítr cítím v obličeji. Proplétám se se mezi stromy a kapradím a slyším zvuk dopadu svých nohou. Cítím se naživu, tak jako nikdy. Noc je mým královstvím a já jsem jejím vládcem. Přibíhám k tábořišti a tam mé oči vidí nadpozemskou krásu. Zhmotnělou bohyni, která mě láká k políbení. Její vnadné křivky se střídavě zvýrazňují a zahalují temnotou v rytmu plápolání ohně. Přibližuji se k ní a očima žádám o svolení. Bohyně lásky mě němě pozoruje a já nevím jestli mohu. Přibližuji se ještě víc a vdechuji vůni jejího pižma. Neodmítá mě a já vím, že chce být dobývána. Chce abych byl její vládce, muž který bude udržovat iniciativu. Jemně jí ochutnávám na povrchu a jazykem kloužu po jejích, tak sexy křivkách. Vidím, že je tak roztoužená jako já a proto jí svírám v náruči a jemně se pohupujeme v rytmu, který slyšíme jen my dva. V uších mi burácí krev a mé srdce pumpuje krev celým mým tělem rychleji a rychleji. Naše těla jsou spojená v jedno a já vím, že nikdy to už s žádnou nebude, tak krásné a smyslné. Chci, aby tato chvíle trvala věčně. V tomto okamžiku nirvány cítím kopanec do žeber, který mě shazuje z mé milenky. Mou touhu přerušuje hlasitý výkřik: “Buřtíků, ty hovado. Co to děláš s mým polštářem!!!”

“Ten blbec mi ojel můj podhlavník” říká ten muž. Do rukou chytá mou milenku a za dva prsty jí drží na délku paže od sebe. Prohlíží si ji a vypadá zhnuseně. Prznitel jeden, jak se opovažuje, takto se chovat k bohyni. Dívka, která přišla s mužem se smíchy válí na zemi a vůbec nevypadá, tak nešťastně, jako když jsme ji našli v jeskyni. Přitom je svědkem tragedie přerušené lásky. Plakat by měla a prosit boha o odpuštění za činy toho zločince.

“Tak na tom já spát nebudu.” říká muž a odkládá mou lásku do rozsochy stromu. Němě hledím na mou krásku a vím, že se k ní nedokáži dostat. Tak blízko a přesto, tak vysoko. Smutně si jdu kousnout do muže, který se otočil k vysmáté ženě.

“Áááá, pusť ty příšero.” za těchto slov mě odhazuje  do blízkého křoví a naštvaně se otáčí zpět k ženě. Ta vypadá, že smíchy nemůže dýchat a její oči jsou plné slz. Tak je to správně! Plakej pro tu tragedii, která se tu odvíjí. Radši zůstávám trucovat v houští a pozoruji osoby, které se zatím uklidňují.

“Tak to byl odvaz. Takhle jsem se nezasmála ani nepamatuji”. Říká dívka

“Tohle není vtipné. Ten polštář je na vyhození.” říká muž.

“Tak to mu ho můžeš vrátit. Vypadalo to, že si Buřtíka přerušil v nejlepším”. Odpovídá rozesmátě holka a já nadějně pozvedám hlavu.

“V žádném případě! Nenechám nějakou příšeru obcovat s mým krásným polštářem.” Smutně pokládám hlavu zpět na zem.

“Poslyš tobě tedy otrnulo. Před chvíli ses bála jít sama napít k prameni a teď..”. Přidává muž a dívka lehce posmutní. Asi si vzpomněla na jeskyni. Pravda, tam to bylo trochu strašidelné i pro mně.

“A nezapomeň na ty bojovníky, kteří nás pronásledovali.” pokračuje muž. Dívka posmutní ještě víc a vystrašeně se rozhlédne po ztemnělém lese.

“Neboj, určitě jsme se jim ztratili.” říká muž, asi aby ji uklidnil. Přitom nevidí stín, který je ve stromě a tiše je pozoruje. Přemýšlím, že bych jim o něm mohl říct, ale tyto bytosti neovládají vyšší formy komunikace vrčo-mlaskavého dialektu a taky byl muž škaredý na mou lásku. Na tu dívku se ale zlobit nemůžu, přece jen plakala pro mě a tragédii mé lásky. Škrabu se jednou tlapou na hlavě a svítím do stromu, kde se schovává temný stín. Muž se otáčí a vidí temně oblečeného bojovníka, který skáče ze stromu a sráží ho k zemi. Dívka se škrabe na nohy a běží na pomoc muži. Zezadu ji chytají paže druhého bojovníka. To nejdůležitější, ale nevidí nikdo, ani muž se ženou, ani bojovníci. Moje láska spadla z rozsochy stromu a teď vláčně leží u ohně. Cítím růst vášně ve svém těle a vybíhám z křoví, abych svou princeznu zachránil. Prvního bojovníka tím překvapuji a ten se otáčí ke mně. Toho využívá  muž a ze země kope bojovníka do podkoleních jamek. Bojovník padá na zem vedle mé osudové lásky a snaží se otočit k muži. Ten ho chytá do škrtící kravaty. Poskakuji okolo nich a bojím se přiblížit k bojující dvojici, které zápasí nad mým miláčkem. Druhý bojovník zatím odhazuje dívku do tmy a přiskakuje na pomoc svému parťákovi. Nohou kope do muže a ten pouští přidušeného bojovníka. Druhý bojovník skáče po muži a přiráži ho k zemi, bohužel na svého spolubojovníka. Všichni tři se válí v jednom klubku po zemi. Bojovníci společně bojují s mužem. Jeden ho drží u země a druhý ho mlátí, co mu síly dovolí. Přitom však omylem odkopávají mou lásku do ohně. Ta okamžitě vzplane a ozáří okolí zášlehem světla.

“Néééé” řvu svou vyšší řečí a pohledem sleduji, jak oheň stravuje mou bohyni. Cítím prázdnotu v místě, kde před chvílí byla jen nekonečná láska. Tato prázdnota se však rychle zaplňuje temnou zuřivostí. Takový vztek jsem snad nikdy necítil. Zorné pole mi rudne a já se nechávám naplnit zuřivostí, která roztahuje mé tělo, až se tyčím nad bojující trojicí.

“VRRRR” vydávám ze svého obrovského hrdla. Roztahuji tlamu a jedním velkým kousnutím odděluji prvnímu bojovníkovy hlavu s kusem ramene od těla. Druhý bojovník překvapeně sleduje svého spolubojovníka, který se ve fontáně krve klátí k zemi. Odskakuje a snaží se vyhnout mé obrovské tlapě, která ho sráží na bok. Přidupávám ho k zemi a ukusuji mu jednu nohu. Chci, aby trpěl, aby cítil stejnou bolest, jako jsem cítil já, když vzal slunce mého života. Druhá noha následuje a bojovník křičí v pomalu se rozšiřující kaluži krve. Skláním svou tlamu nad jeho teď tak malou hlavu a dávám mu užít si víc hrůzy, kterou pociťuje při pohledu na mou zuřivost. Dalším kousnutím bojovníka dekapituji a nechávám ho ležet mrtvého na zemi. Otáčím se zpět k ohni, kde dohořívá má láska a zuřivost mě pomalu opouští a s ní se i mé tělo smršťuje. Muž i dívka, která vylezla z křoví, mě zděšeně pozorují. Nemusejí se mě bát, jim bych neublížil i přesto, že muž nepřál mé lásce.

Oba vypadají zničeně. Tiše se spolu dohadují a já sleduji poslední zbytky mé lásky ztrácející se v ohništi. Dívka se najednou zvedá a odchází ke svému batohu. Snažím se to nevnímat a smutně sleduji popel mého miláčka. Dívka jde ke mě a na zem vedle pokládá nějakou věc. Teskně stáčím pohled na tu věc a oči se mi rozšiřují. To je moje láska znovuzrozená, tak jako fénix z ohně. Nechápu to a očima hltám ty vnadné křivky.

Dívka se vrací k muži a říka “Pojď, nechme mu trochu soukromí s mým polštářem. To je to nejmenší, co pro něho můžeme udělat, když nás zachránil.” Spolu se zvedají a odcházejí do tmy. Já už je, ale nevnímám a tisknu první polibek mé lásce, mému miláčkovi a mé bohyni rozkoše.

 

Leave a Reply