Nečekaný pohovor by Radek K.

“Tak pojď dál” řekla slečna a lehce se usmála. Proč ji vlastně říkám slečna? Je to prodejna holka, někdo by snad řekl kurva, ale já ne. Jsem přece slušně vychován a gentleman. Možná proto jí říkám slečna, přece jen by mi bylo divné být k ženě ošklivý.

Vstoupil jsem do jejího pokoje a rozhlédl jsem se. Ošklivé tapety volně navazují do špinavých oken. Otřískaná skříň a naproti stojící velká postel. Ta ovšem vypadá jako z jiného světa. Po-chromovaná s nebesy, které se u stropu ztrácejí do tmy, kterou slabá žárovka nedokáže prosvětlit. “Mám rád, když se člověk stará o nástroje své obživy” říkám si a v duchu se ušklíbnu.

“Dáš si panáka?” říká slečna a rovnou mi podává panáka rumu. Překvapeně se na ní podívám.

“To nebyla moc otázka, co?”. Slečna se jen usměje a ukáže mi láhev kvalitního rumu Dos Maderos. Hmm ten bych tu nečekal. Beru si panáka a rovnou ho do sebe háži. Páni to je dobrota. Druhého, kterého mi nalije, si už náležitě užívám. Lehám si na postel. “Ne! Takhle oblečený do ní lehat nebudeš.” Poslušně se zvedám a svlékám se. Jen v trenkách a s panákem v ruce si znovu lehám do postele.

Slečna se začíná svlékat.  Tanečními pohyby se pomalu zbavuje oblečení. Tancuje jen pro mě na rytmus, který neslyším. I když, počkat. Pomalu začínám slyšet zvuky bubnu. Slečna tančí a pomalu odhazuje kousky oblečení. Škoda, že tu je taková tma.. Aspoň, že bubny pořád hrají. Najednou mi dochází, že bubny, které slyším, je krev pomalu mi tepající v uších. A bubny se zpomalují. Bum. Bum… Bum.. A najednou je úplná tma.

 

Probouzím se najednou a zvedám hlavu. Co se sakra děje. Takhle jsem si placený sex nepředstavoval.  Chci se podrbat na hlavě, ale nejde to. Zmateně se dívám na svou ruku, která je přivázaná k posteli. Tak jako všechny mé ostatní končetiny. No vypadá to, že jsme v zábavě postoupili. Trenky taky nějak zmizeli. Na břiše mi, ale místo slečny  leží meč. Dochází mi, že se mi to nezdá. No, tohle vypadá zajímavě. Říkám si: “Že já blbec radši nešel do kina”. Jednou se rozhodnu vyzkoušet něco nového a takhle to dopadne.

Zkouším dělat píďalku, abych si meč vhodil do ruky. Vypadám u toho pěkně hloupě, jako hodně divná a nahá píďalka. Naštěstí jsem docela šikovný, takže se mi povede neshodit meč z postele. Ale ne zas tak šikovný, abych si ho dokázal hodit do ruky. Meč odskakuje vedle ruky a padá na provaz. “No aspoň, že tak” přemýšlím.

Najednou se rozbíjí okno a dovnitř vskakuje něco.. Stvoření, šest nohou, velká tlama, buřťíkové tělo a malé oči.

Vyjde ze mě, něco jako “Huh”. Stvoření se usměje. Díky velké tlamě mi přijde, že tak nějak hladově. Příšerka, kterou jsem si překřtil na Buřťíka, vyskočí za mnou na postel.

“Hodný Buřťík”. Buřtík na mě kouká, jak jsem přivázaný. Usměje se ještě víc, až vykouknou velké a ostře vypadající zuby.

Malinko mě polije ledový pot. Buřťík se přiblíží k mé noze a začne ji lačně olizovat. Lechtá to. Sanžím se držet, abych se nezačal smát. Buřtík vidí mé pobavení a vesele se na mě zašklebí a mrkne. Mrknu na něj taky a on se mi zakousne do nohy.

“Jííííáááá”. “Nech toho!”. Buřtík na mě znovu mrkne a vesele si požvýkává na mém lýtku.

“Pusť ty škaredá klobáso!”. Buřtík se uchechtne a zakousne se ještě víc. Pravda, mohl by kousat, taky někde jinde, takže bych si asi neměl stěžovat.

Buřtík, jakoby slyšel mé myšlenky, se odkousne a začne klouzat pohledem výš po mé noze. V té chvíli se mu zlomyslně zablýskne v oku.

“Na to ani nemysli!”.  Buřtík ale vypadá, že na to pomyslel..

“Ne ne a ještě jednou ne. Kousni si ještě do lýtka, šup!”. Buřtík se začne pomalu blížit mezi mé nohy. Takhle jsem si ten orální sex opravdu nepředstavoval.

Vzpomenu si na ten meč. Podivám se na něj. Meč koukne na mě. A já vidím, že nějakou strašnou náhodou přesekl provaz poutající mou pravou ruku.

Usměji se na meč a řěknu “Hodnej.” Meč se na mě taky usměje. Počkat. Tohle meče nedělají. Proč mi přišlo, že se na mě usmál.. Asi se mi to zdálo. Nevadí.. Na poslední chvíli, před zahájením aktu, bouchám buřtíka do hlavy a odrážím ho ode mně. Buřtík naštvaně padá z postele, ale na své tělo rychle, vyskakuje zpátky. To už, ale v ruce držím meč a přesekávám provazy na nohách a rukách.

Volný, ale nahý, seskakuji z postele. Buřtík seskočí za mnou a já ho rychle nakopnu a zakřícím “Áááá”. Ne, že by to byl můj bojový pokřik, ale skopl jsem si palec. Rychle přiskočím k Buřtíkovy a chci ho přibodnout k zemi. Buřtík se však nevzdává a vytahuje svou nejsilnější zbraň. Velké úpěnlivě prosící psí oči.

To nejde, to nemůžu. Takový roztomilý zvířátko.

“Necháš toho Buřtíku? Budeš hodný.” Buřtík souhlasně kníkne. Zvedne se a jde ke skříni, kterou začne okousávat.

Co teď? Marně koukám po pokoji a přemýšlím, co bych na sebe oblékl. Mrknu na meč, který se na mě znovu usměje. Divné.. Buřtík zatím vykouše panty ze dveří skříně, které vypadnou na zem a udělají pořádnou ránu. Dost ho to vyděsí, tak jako mně. Málem se z té rány omylem probodnul. V otevřené skříni vidím nějaké oblečení.

“Hodnej Buřtík” pochválím příšerku a rychle sáhnu pro kus oblečení, kterým je sukně.

Chm. Lepší, jak drátem do oka. Rychle si obléknu sukni. Buřtík se zatím pustí do okousávání postele. Otevírám dveře pokoje a vykukuji do setmělé chodby. Na proti dveřím je okno ze kterého vidím na ulici, kterou jsem předtím přišel. Jediný problém je, že tam žádná ulice není. Co se to sakra děje?  Kde jsem se to octnul?

Za sebou slyším zvuky, znějící jako padající postel, které někdo odkousal část rámu.

“Buřtíku? To se nedělá jíst postele.”. Co to je probůh za příšeru, že dokáže sníst železný rám postele.. No nevadí. Vracím se zpátky k oknu a znovu koukám ven. Vidím tam člověka v robě, který je obestoupen černě oděnými válečníky.

Najednou se něco mihne před oknem a v záplavě střepů mě povalí jeden z těch černých bojovníků. Meč se mi skoro sám pohne v ruce a skončí zabodnutý v hrudi bojovníka, který zůstane ležet na mě. Je dost těžký. Zkusím ho zvednout, ale moc to nejde. Hodně blbá situace. Ležet pod mrtvolou v pomalu se rozšiřující kaluži krve a nemít na sobě nic víc, než sukni. Ještě, že mě nikdo nevidí.

No mohlo by být i húř, utěšuji se. Buřtík se přiběhne podívat, co chutného se v chodbě děje a hned začne očichávat mou ruku. Podívám se na něj. On se podívá na mě a s chutí se mi zakousne do bicepsu.

“Jíííííáááá” najednou mám síly dost. Setřepu mrtvolu a začnu mávat rukou, do které je zakousnutý Buřtík. Zblízka se mu podívám do oči. “Něco jsme si domluvili!”. Buřtík neochotně pouští mou ruku  a znovu se na mě dívá těma očičkama. Je prostě k nakousnutí. Podrbu ho na hlavě a jemu začnou slastně červeně svítit očička a z uší mu začne stoupat dým.

“Huh, divný”.  Buřtík vypadá spokojeně, tak pokračuji v drbání a přitom koukám z okna. Týpek, co vypadá jako mág, je na kolenou a bojovníci, co přežili se okolo něho pomstychtivě stahují. Je jich nějak méně. Řada z nich leží na zemi a doutná. Hmm, copak se jím asi stalo. Týpek mi přijde sympaťák, přece jen postavit se tolika bojovníkům a přežít. No skoro přežít. Ti bojovníci nevypadají, že ho chtějí pochválit za své mrtvé spolubojovníky.

Chvilku přemýšlím, co dělat a týpka je mi dost líto. Jenomže, jak mu pomoci. Koukám svítícímu Buřtíkovy do očí a on mě. Najednou mě napadá hodně hloupá myšlenka a já se ušklíbnu. Buřtík vypustí víc dýmu z uší a uzubí se. Než myšlenku promyslím a uvědomím si, co je to za blbost, tak začnu jednat.

Buřtíka chytnu do rukou a už utíkám k východu z budovy. Před dveřmi se zastavím. Posadím si Buřtíka na hlavu a říkám mu: “Drž se a tvař se děsivě.”. Buřtík zasvítí očičkama a vypustí slinu z tlamy, která mi steče na čelo. V duchu si povzdychnu. Třeba to vyjde..

V dalším okamžiku vyrážím dveře a s výkřikem vybíhám na prostranství. Bojovníci se zastaví své pomstychtivé jednání a překvapeně ke mě vzhlednou. Kdo by, taky nevzhlédl, když se na vás vyřítí řvoucí polonahá postava v sukni, v jedné ruce meč a se dvěma hlavama, kde jedné svítí oči v oblaku pekelného dýmu. Nic naplat, že bojovníci nevidí, jak Buřtíka drbu jednou rukou na hlavě, aby nepřestával svítit. Naštěstí v oblaku kouře z jeho uší nejde vidět jeho spokojený úsměv. Bojovníci vyskakují a za vystrašeného křiku utíkají do tmy.

Mágovsky vypadající týpek se zvedá ze země a vypadá, že chce taky utéct. Radši shazuji Buřtíka na zem, což týpka přesvědčí, aby neutíkal.

“Ó mocný, ty musíš bát ten, kterého jsem přičaroval. Jak se jmenuješ?”

Nerozumím mu. Jak přičaroval? To je snad fakt mág, nebo co?

“Huh?” odpovídám. To neznělo moc inteligentně.

“Chtěl jsem ti sice zadat úkoly, kterými bych se ujistil o tobě a schopnostech tvého mocného sluhy, ale myslím, že tohle je dostatečná reference.” Přitom se trochu zvědavě kouká na Buřtíká, který začal ožužlávat cíp mé sukně, a na usmívající se meč v mé ruce.

“Ty jsi ten vyvolený, který nás zachrání. Díky ti, že si nám přišel na pomoc zachránce Huhu!”.

Začínám být hodně zmatený. To jako chtěl dělat nějaký pohovor? Chci mu vysvětlit, že se tak nejmenuji a že nejsem žádný zachránce, ale pro jistotu radši omdlívám.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *