Mocná zbraň – Fantazie by Katka Š.

Kéž by minul den, kdybych nemyslel. Kéž bych prožil jeden den, kdybych neviděl všechna zvěrstva, které mé oči za celý můj život spatřily. Obětoval bych každou buňku svého těla, jenom abych necítil to, co právě cítím. Ta touha po pomstě mě ubíjí a dusí mě, že každý nádech se zdá jako můj poslední.
Dívám se z výšky a vyhlížím svůj terč. Nikdo mě nevidí. Tím jsem si jist. Dlouhá léta jsem pozoroval vše z nekonečných výšek, aniž bych byl kdykoliv spatřen. A ten, kdo by měl to štěstí a zahlédl mě, nežije.
Tak to je. Jsem vrahem, jenž nesmí být spatřen. Ten, jehož si nikdo nevšimne, dokud není pozdě. Prakticky nikdy neminu a veř tomu, že na této ráně si dám obzvlášť záležet. Znám sílu větru nazpaměť. Díval jsem se do toho monitoru tolikrát, že už tu změť čísel nepoznávám.
Byl jsem vycvičen, abych vydržel vyčkávat hodiny, dokonce i dny, ale tento netvor, jenž je mým cílem nyní, si dává načas. Už si ani nepamatuji, kdy se záclony malého bytečku na druhé straně pohnuly…
„Zahrajeme si hru, ano?“ ptá se žena naproti mně hláskem jak svůdným tak lehce dráždivým. Její vlasy jsou barvy havraních křídel a kůži má bledou od toho, jak dlouho nebyla na slunci. Na sobě má dlouhé černé rukávy, nejspíš proto, aby zakryla velký počet jizev, které její paže nesou. Dlouhé černé kalhoty jenom dodávají na jejím nebezpečném a záhadném vzezření.
„Jakou hru?“ táži se já zcela klidně.
„Na lži,“ odpovídá. Její oči jiskří tajemstvím, které oznamují, že štěstěna bude nakloněna její straně. Ale jsme tu zavřeni dlouhé dny. Oba potřebujeme rozptýlení.
„Jak se ta hra hraje?“
„Pokusíš se zalhat a já řeknu, pokud lžeš. Když mě oklameš, vyhraješ. Když budu mít pravdu, vyhrávám já,“ vysvětluje.
„Dobře,“ souhlasím.
„Začnu se ptát,“ oznámí vážně. Sedne si naproti mě a zadívá se mi upřeně do očí. Není nalíčená. Vždy pro ni byla důležitá práce a vlastně všechno ostatní než móda, drahé šperky a podobné věci, které každou jinou ženu zajímají. Navíc tady se nemusí před nikým přetvařovat. Cítí se v bezpečí. „Na co jako první myslíš, když ráno otevřeš oči?“
Neznám ji. Jsme spolu v této místnosti už celé dny, a přesto ji neznám. Nemůže poznat, kdy lžu. Vojáci umí skrýt svá tajemství lépe než kdokoliv jiný. A špičkový vojáci tento um musí umět ještě lépe než-li obyčejní pěšáci.
„Na to, co budu dělat,“ odpovídám. Sleduje moji kamennou tvář, ze které nemůže nic vyčíst. Žádná romance v tom není, pouze touha toho druhého porazit. Opírá se lokty o kolena, aby lépe viděla v šeru, které nám poskytují záclony.
Dlouhé minuty ubíhají, ona stále mlčí a čeká na moji chybu. Nenajdeš ji, říkám si v duchu. Já chyby nedělám, ale ty ano. Myslela sis, že tě nenajdu, ale tady jsem. Stojím před tvým prahem, klepám na dveře a ty se krčíš v koutě jako vystrašené štěně.
„Lež,“ vyhrkne náhle. Narovná se s vítězným úsměvem na rtech a oči jí jiskří. „Mě neoklameš.“
„Vyhráváš,” říkám stroze.
„Tak a teď mi pověz pravdu.“
„To není součástí hry,“ namítám, ale její pohled je nesmlouvavý. Hra nebude pokračovat, dokud jí neodpovím, a já potřebuji pokračovat.
„Myslím na to, co jsi provedla.“
„To je dobře,“ řekne mile a nakloní se ke mně blíž. „Chci, aby sis pamatoval, co jsem ti provedla. Chci, aby jsi to měl před očima pokaždé, když vstoupíš do svého domu. Chci, abys cítil tu prázdnotu pokaždé, když si začneš myslet, že začínáš být šťastný.“
„Proč?“ ptám se zmateně. Její jméno znám stejně jako znám jméno každé oběti, která byla a je na mém seznamu mrtvých, ale její se tam nikdy neobjevilo ani jejího příbuzného.
„Prohráls. Nemáš nárok klást otázky,“ zamítá. „Dokážeš žít bez ní?“
„Ano,“ odpovídám hned. Sám si nejsem jistý svojí odpovědí. Je to lest. Chci znát odpovědi na svoje otázky, kterými mě mučí již týdny.
Opět dlouhá doba čekání na její rozsudek. Přijde mi, že studuje každý můj nádech, že odhaluje černou prázdnou díru, jenž bych nazval duší. Ale jsem zvyklý. Tyto pohledy mi dávaly ne jednou a já se naučil, aby po mně stekly jako voda po skále.
„Lež,“ řekne nakonec a je to tu.
„Prohrálas,“ oznamuji. „Teď je řada na mě.“
„Když myslíš.” Pokrčí rameny, jako by se nic nedělo.
„Lituješ svých činů?“ ptám se, i když mám v hlavě zcela jiné otázky.
„Každý lituje některých svých činů, pokládáš špatnou otázku,“ odpoví mi.
„Jaká je ta správná?“
„Jestli lituji toho, že jsem ti ji vzala?“ ptá se.
Dívám se jí do tváře. Chci znát odpověď. Vidí do mě a já začínám chápat proč – protože jsme stejní „Lituješ?“ opakuji její otázku.
„Ne,“ řekne po chvilce mlčení.
„Lžeš,“ řeknu sebejistě. Jedno její obočí se povytáhne, a tak se pouštím do vysvětlování: „Nelíbí se ti žít, jako lovná zvěř. Chceš svobodu. Teď jsi vězeň.“
„Jako ty,“ pousměje se, protože mi to konečně došlo. Ona je já. Oba chladnokrevní vrazi. Proto znala odpovědi. A přesto mě obelstila. Zjistila další věc, kterou jsem si chtěl nechat pro sebe, aniž by se zeptala. Hledím na ni a snažím se vymyslet způsob, jak ji přelstít.
Nádech. Výdech. Nádech a výdech. Ležím zde na střeše a pozoruji okno, za kterým se ona schovává. Záclony se tento den opět nehnuly. Bude to další probdělá noc kvůli honbě za pomstou. Ještě že mám svoji hru.
„Jaká je tvá další otázka?“ zajímá se a já opět slyším v jejím hlase hravost a touhu mě rozčílit.
Nesmím ji považovat za obyčejného člověka. Ona je mnou. Proč bych zabíjel někomu někoho drahého, když si myslím, že mě nenajdou? „Vzal jsem ti někoho, koho jsi milovala, že ano?“
Poprvé po dnech vidím v jejích očích strach. Zabíjela, aby se pomstila. Ale koho jsem jí zabil? Desítky žen a mužů padli, protože se dostali na můj seznam, a nemám věčnost, abych s ní hrál tuto hru. Dostávám čas, který je mi ona ochotna poskytnout, dokud neudělá chyby, nebo se nevzdá.
„Ano,“ přiznává se. Dívám se na ni. Byl to někdo z rodiny? Její sestra? Jednou v mém hledáčku byla žena, vlastně dívka, jí podobná, ale ne. Tato oběť žila celý svůj život v Americe a ona by se takto rychle nenaučila česky.
„Kdo to byl?“ ptám se zcela chladně.
„Teď už je to jedno,“ řekne a pomalu vstane. Kráčí jistým krokem k záclonám a mě se chce pomalu křičet, ať počká a poví mi svůj příběh. „On je mrtvý. Myslela jsem že, když ho pomstím, tak dojdu pokoje, ale není tam nic… Pořád stejné prázdno.“
Hledím na ni a čekám, co udělá dál. Ona je já. A my navázaly kontakt. Jako bych našel někoho stejně bezcitného jako já. Ale ona si zaslouží smrt.
Nádech. Výdech. Nádech a výdech. Musí se vrátit zpět. Moje odplata se blíží. Ublížil jsem jí, ona mně a nyní je to na mně, abych to já ukončil. Nedovolím nikomu, aby mi znovu ublížil.
Přikládám oko k puškohledu, aniž bych se znovu zamyslel. Je na mém seznamu. A každý, kdo je na něm seznamu si zaslouží zemřít. Sleduji, jak se záclony jemně vlní pod jemným dotekem jejích prstů z druhé strany. Integrace fantazie mi opět dobře posloužila. Náš imaginární rozhovor mě zaměstnal, dokud ona nepocítila touhu přestat žít v kleci. Vidím, jak se pomalu otvírají dveře na balkón.
Je krátce nad ránem tak akorát, že se probouzí ptactvo, aby zpívalo svoji píseň, ale příliš brzy, aby lidé spěchali do práce. Nikdo mě neuvidí. Ani má oběť, protože se neznáme. Já ji zavraždil muže, ona mi ženu a teď zabiji já ji.
Sleduji, jak vstupuje po dlouhé době na čerstvý vzduch a nemám slitování. Mačkám spoušť a konečně pociťuji zadostiučinění.