Lekce poslušnosti by Vladimír P.

“Není drsnější způsob jak poznat jestli máte někoho rádi nebo ho nenávidíte, než s ním cestovat.”

Mark Twain

 

Když cestujete, jste volní. Nebo alespoň tak to cítí všichni, co jsem na cestách poznal.  A když někam jedete, jdete, plavíte se, letíte, plazíte, nemusíte nikoho poslouchat, stačí se řídit jenom svým srdcem.Tomu o tom srdci vlastně sám ani nevěřím, ale říká se to tak. A asi to úplně nějvíc vystihuje tu podstatu, kterou by to v sobě mělo skrývat. Cestování vám může jenom dát, jste pryč od všeho, bez pomoci, odkázaní jenom sami na sebe.

Přelomíte si nápravu na autě, musíte si ji nějak spravit, i když nejbližší svářečka je 50 kilometrů daleko. Nevíte kudy jít, musíte se zeptat, I když italsky neumíte ani slovo. Ztratíte se večer v horách, musíte si postavit přístřešek a přečkat to. Cestujete zrovna sami a je vám smutno, vybrečte se z toho.

Vlastně ani nevím, jak jsem se dostal k cestování. Mamka na to nikdy moc nebyla, objížděli jsme jenom místní památky. Táta mi umřel, když jsem byl malej. A s otčímem jsem si pak nikdy neměl moc co říct. Možná jsem to I nevědomky mamce vyčítal, jak si tak rychle mohla najít někoho jinýho. Ale k těm památkám – na Bouzově jsem byl snad dvacetkrát. Tu prohlídku jsem znal snad už nazpaměť.  “Romantický hrad založený na přelomu 13. a 14. století. Do roku 1696 jej střídavě vlastnili příslušníci českých a moravských rodů, pak panství s hradem koupil řád německých rytířů. Od roku 1945 je majetkem státu. V roce 1999 byl prohlášen za národní kulturní památku.” Ono je to ve výsledku jedno, všechny čínské chrámy jsou taky stejné. “Viděls jeden, jak kdybys viděl všechny,” říkám občas někomu, kdo se chystá podívat do Číny. Nikdy jsem nebyl rodinný typ, možná proto jsem odešel od rodičů jak nejdřív to jen šlo, a toulal se kde to jen šlo. Doma pro mě bylo kdekoliv jinde. Z takovýho toho čecháčství se mi dělalo blivno. Navíc když jste skromní, nepotřebujete ani moc peněz.

Stopoval jsem do Izraele a přespával v kibucech. I když se mi to na začátku zdálo překvapivý, lidi mě pak I nechávali řídit, aby se sami mohli na chviličku vyspat. Transsibiřskou magistrálou jsem dojel až do Pekingu. Musím říct, že Velká Čínská zeď nestojí za nic. A že se tam na ni stojí fronty. Ve státech jsem si přivydělával jako dělník na stavbě. Vůbec se nedivím, že jim ty papírový baráky odfoukne první větříček. Plavil jsem se jako námořník po karibských ostrovech. Když mě to přestalo bavit, válel jsem se na Kubě a pil ty nejlepší rumy na světě. Můj život ve zkratce – každý rok jiné země.

Díky tomu jsem poznal spoustu super lidí a udělal si spoustu kamarádů po celém světě. Jen málokdy jsem se ale vracel zpátky. Nebylo proč. Snad jen v Indii jsem strávil víc času, než kdekoliv jinde. Ty holky jsem tam nějaký povolnější. Navíc když jim řeknete, že nejste ženatý (což jsem nikdy nebyl), tak vám skoro skáčou okolo krku. Stejný to tam bylo I s takovým těma alternativníma jogýnkama ze všech koutů světa, co si tam přijeli zacvičit. Tak krásný a pružný holky jsem nepotkal nikde jinde na světě. Silně doporučuju. Jenom na jídlo si tam dávejte trochu bacha, prakticky vůbec se tam nežere maso. A když už, tak žaludku málokdy udělá dobře a poblejete se nečekaně přímo na ulici, jak se to stalo nesčetněkrát I mě.

Kdekterá mi nabízela, že se mnou stráví zbytek života a bude nám krásně. Pak ale každá začala mluvit o rodině a já se radši zdekoval jak nejrychlejc to šlo. Zůstat na jednom místě, to by nebylo nic pro mě. Dodneška nemůžu přijít na to, co mě vlastně tak pohánělo dopředu. Nevydržel bych každou sobotu sekat trávník, na jaře sázet brambory, jednou za pět let natřít ten bílej plot, ze kterýho se odlupuje barva. I ty alternativní jogýnky si to takhle malovaly. Co z toho života potom máte, říkal jsem si. Nejsem princ na bílym koni. Právě tahle nedostupnost je ale asi přitahovala.

Přitom jsem byl takovej obyčejnej chlap z města. Jestli se dá Brno nazývat městem. Jestli vycestujete, připravte se na větší či menší kulturní šok. Města začínají tak od 10 milionů obyvatel a výš. Takové Mexico City leží ve dvou tiscích metrů nad mořem jako bonus. To všechno dává dohromady kotlík plný špinavých chudinských čtvrtí, městských částí oplývajících blahobytem boháčů. Tím víc vyniknout kulturní rozdíly, nění těžký se v takovým městě hříchu dostat do sraček. Hlavně záleží, jak moc si hledíte svýho. Pokud chcete, dostanete se do problémů. Opatřit si bouchačku, fet, děvky je v Mexico City snad ta nejjednodušší věc. A ani to nebude stát moc. Možná nejsem úplně dobrej chlap, ale určitě njsem tak špatnej a blbej, abych se pouštěl do něčeho takovýho.

Ale abych se dostal konečně k tomu, o čem chci vyprávět celou tu dobu.

Neměl jsem tušení, jak ke mě přišel, ale ozval se mi starej spolužák z vejšky, Jenda. A že jedou na vodu. Měl jsem zrovna dost všech těch indickejch sraček, tak jsem na to kejvl. S emirátama se jako vždycky letělo parádně, mají snad to nejlepší jídlo v deseti tisících. Česko mě uvítalo jarem se vším všudy. Sluníčko, nebe modrý, voda mokrá, ženský krásný, co víc si přát.  V Orlických horách jsem byl poprvé v životě. Byl začátek sezony a upouštěli přehradu. Nebál jsem se, párkrát už jsem na vodě byl a tohle nevypadalo náročně.

Jenda si mě dobře pamatoval, tahli jsme to spolu skoro jako bráchové, často se nás na to lidi I ptali: “Vy jste bratři?” A my se tomu jenom strašně smáli a dělali si z toho srandu jako nejjednodušší otázce na světě. Naše setkání po letech bylo jako kdyby jsme se neviděli pár neděl. Taky věděl co a jak a přihrál mi do lode nejlepší koc z party, nějaká Lenka. Hned jak jsem ji viděl, dostal jsem ji chuť ji zatahat za ty její havraní vlasy spletené do copů. Pár pih měla, tmavý oči, a krásně hubeňoučká. Mohlo jí být tak pětatřicet, asi tak stejně jako mě.

“Ahoj,” zamrkala na mě a já se do ní zakoukal. Kromě pár povelů na lodi jsme si toho za celý víkend moc neřekli, vlastně ani nebylo potřeba. Jako kdyby jsme je ani nepotřebovali. Vůbec nebyl ze stejného těsta jako já, svý způsobem to ale vůbec nevadilo. To, že jsme se do sebe zakoukali bylo vcelku jasné a vzájemné už od prvního pohledu. Nevím, co to se mnou bylo, neměl jsem potřebu ji ošukat jako ostatní. Kdyby jste mi to řekli kdykoliv předtím, nevěřil bych vám ani slovo.

Celé to dopadlo prozaičtěji, než jsem čekal. Druhý den nás čekalo zase několik peřejí, nic těžkého. V klidnějších částech už jsme se k sobě docela měli. I ostatním bylo jasné, jak to dopadne. Snad I já začínal věřit, že by z toho fakt mohlo být něco víc. Život se mnou měl ale jiný úmysl. Na jednom z posledních jezů jsme se ani nešli podívat jak vypadá, přece to v pohodě sjedem. Já už tam ale zůstal. Když mě po půlhodině záchranáři vylovili, tak už jsem samozřejmě neměl šanci se znova nadechnout. Lenka naštěstí neměla ani škrábnutí. Ležela tam vedle mě, dokud mě neodvezli, i když ji byla hrozná zima.

V něčem takovým snad ani poučení bejt nemůže. Procestujete celý ten, prý nebezpečný, svět a utopíte se na místní říčce. Pěkně se mnou ten zmrd, bůh, vyjebal.

Miloval jsem ji.