Když čas není nakloněn by Katka Š.

Kde zas lítá?! Mám ségru v trapu – opět! – a rodiče si myslej, že odešla za svým přítelem, nebo prostě se zdejchla se svýma kamarádama. Ale já ju znám. Vždycky mi dala vědět! I pitomým vzkazem v lednici. Ale teď? Nic. Jakoby se po ní slehla zem. Žádný vzkaz v lednici, žádné probodlé boty připínáčkem, nebo pomalované zrcadlo rtěnkou v koupelně.
„Filipe?“ ozve se zlostný hlas učitele.
Proč musím být jeho oběť zase já?! Vidím přinejmenším pět dalších spolužáků koukajících do svého klína, další dva mají pusy nacpané až k prasknutí – určitě trénují jejich vydrž dechu. No a ti co leží na lavici? Ti jenom zjišťují, jestli je deska dostatečně tvrdá, aby udržela učitele, když se na ni posadí.
Co je?“ ptám se melancholicky.
„Máš otevřenou učebnici?“ Upřímně tu jsem neměl nikdy… Ale vykoktávám ze sebe omluvu, že jsem si ji zapomněl. Měl bych jít dom, nebo se alespoň vydat ségru hledat. Přece jí mohl někdo ublížit! A ne trčet v tomhle blázinci, kde nic nezmůžu.
Přichází mi textovka – mobil začne hlasitě vyzvánět, protože jsem si jako obvykle zapomněl ztlumit vyzvánění. Po dalším vražedném pohledu od profesora se dívám na obrazovku: Vyzvedni zásilku na poště. Máma.
To jsem jako pošťák? Vztekle zavírám zprávy a jdu se koukat po zbytek vyučování na facebook. Potom rychlým krokem mířím k paneláků, který je mým domovem, co se pamatuju. Beru ten zatracenej kus papíru a hned si to razím na náměstí, což je podle mého názoru až příliš daleko a rodiče by taky nezabilo, kdyby si jednou zašli na poštu.
Malý balíček je lehký a malý, tak mi zpáteční cesta trvá stejně dlouho jako tam. Netrápím se s krabičkou a rovnou ji trhám v předsíni. Otáčím Cédéčko, které v sobě ukrývá a přitom si zouvám boty a pokračuju do kuchyně, kde je rádio, které máma používá při vaření. Naštěstí rádio je skoro stejně staré jako já, tak umí přehrávat archaické předměty jako CD.
Ještě si hodím tři kusy rohlíků pokryté sýrem a šunkou do mikrovonky, abych se při poslouchání tohohle Bůh ví čeho, najedl.
Ahoj, jestli tohle posloucháte, tak moji přátelé dodrželi dohodu, kterou jsem s nimi uzavřela.
Rychle zastavuju rádio. To je hlas mojí ségry! Co je tohle za blbý fór?!
Někteří si myslí, že jsem zmizela, ale to je omyl… Nikdy jsem nemizela, aniž bych o tom někomu neřekla. Filip vždy věděl, kde jsem. Když jsem vyrazila na tour spolu s moji oblíbenou kapelou, nebo když jsem se prostě sbalila a jela pod stan, ale teď to nevíš ani ty, že Filipe?
Musím ti říct, že co jsem ti říkala, byla pravda, ale jenom z půlky. Mé cesty byly mnohem zajímavější, protože jsem skákala časem. Jasně teď si říkáte, že je to nesmysl. Neberu vám to, ale vyslechněte tuhle nahrávku až do konce. Potom mi totiž uvěříte.
Nicméně, když mi bylo asi dvanáct, rozpékala jsem bagetu, jak nás učil táta – hezky propečenou se sýrem a šunkou, ale to je teď vlastně jedno – tak jsem poprvé skočila. Netušila jsem, co se stalo – náhle jsem stála uprostřed Plzně u kostela svatého Bartoloměje a kolem mě nic než odporný puch a divní lidé. Než jsem se stihla zorientovat a požádat o pomoc, tak jsem byla zpátky v přítomnosti. Pochopte, nikdo by mi nevěřil, že jsem navštívila minulost a já sama jsem tomu taky nevěřila, tak jsem byla radši zticha.
Trvalo dalších pár let a dalších skoků, které se čím dál tím víc prodlužovaly a mé výmluvy se stávaly chabějšími, než si mě našla organizace složená ze stejných lidí jako já. Skákali v čase i prostoru a říkali si Skokani.
Když jsem je poprvé potkala, stála jsem uprostřed soutěsky ve Španělsku – jak jsem odhadovala – a čekala, až konečně skočím zpátky domů. Krásně modrá říčka, která tudy protékala, nedokázala nahradit stesk po domově. Po deseti hodinách strávených obklopená ničím jiným než žlutým kamením a lidmi, kteří mi nerozuměli, mě přepadl hlad.
Byla jsem stulená do klubíčka a čekala jako na smilování na skok zpátky domů. Noc přicházela a já na sobě neměla nic jiného než letní šatičky.
„Je ti zima?“ ozvalo se vedle mě. Ohlédla jsem se a tu tam stál jako fata morgána kluk jenom o pár let starší než já.
„Co tady děláš?“ ptám se chraplavým promrzlým hlasem.
„Asi ti jdu pomoct,“ řekl nerozhodně.
„Asi?
„No, musím skákat v čase z nějakého důvodu, ne?“ odpovídá otázkou.
„Ty taky skáčeš v čase?“ vstávám, abychom si stáli tváří v tvář.
„Jo… Z jakého jsi století?“ zajímal se okamžitě a já konečně cítila, že nejsem sama.
„Jednadvacátého,“ odpovídám.
„A rok?
„2014,“ říkám a on okamžitě lehce posmutní
„Já jsem z roku 2017.”
„Jak to zastavím? Proč se to děje?“ zajímám se po chvíli ticha, kdy on snad smutně hledí do země.
„Ty nevíš, proč skáčeš časem?“ podivuje se.
„Ne, ty ano?
„Všimla sis, že jsme obklopeni technologiemi?“ zeptá se hloupě.
Přikývnu.
„A myslíš, že nás to nemůže ovlivnit? Nemyslím jenom stylem myšlení, že když místo četní knih si radši danou informaci vygooglíme, ale myslím fyzicky. Myslíš, že to nemění naši strukturu. Jsme obklopeni elektromagnetickým vlněním a to má pro nás určité následky – mění se naše genetická informace, a tak vznikli Skokani.
Dál mi začal vysvětlovat celý průběh skoku, organizace a vše, co jak probíhá. Na krátkou dobu jsem měla pocit, že svoje skoky dokážu ovládat a nic už mě nedokáže zastavit. Že se konečně připojím k normálním lidem, kteří mě obklopují a nic netuší. Nebudu muset pokaždé z posledních sil psát vzkaz svému bratrovi s chabou výmluvou, kam mizím.
S Markem – se skokanem – jsem se setkávala téměř při každém cestování časem. Společně jsme navštívili uvolněná sedmdesátá hippies léta Ameriky – by the way Beatles byli skvěli s Lennonem. Pamatuji, jak mi na koncertě podal ruku a zeptal se mě, odkud jsem vzala svoje vyzývavé oblečení a zda-li jsem dostatečně stará, abych spolu s ostatními kouřila marihuanu a pila alkohol.
Ano! Porušila jsem zákon a upřímně je mi to jedno. Užívala jsem si svého prokletí – jedla jsem ve Francii první bagety na počátku devatenáctého století. Ačkoliv pekař se díval dosti překvapeně, když k němu přišla dívka v kraťasech a topu spolu s klukem, který byl zabalený v zimní bundě a čepicí na hlavě.
Ale dosti bylo srandy. Cestování časem nás mění. Bojím se, že jednoho dne neskočím zpátky do svého času. Cítím, že každý skok je těžší a mé tělo je zvládá čím dám tím hůř, než když jsem byla mladší.
Marek mi doporučil, abych nahrála audionahrávku, kterou ostatní Skokani pošlou mé rodině, pokud se jednoho dne nevrátím, což znamená, že jsem se nevrátila. Proto je tu toto CD.
Můžete pro mě něco udělat? Jedno z mých nejnitěrnějších přání je, abyste šli ke kapli Svaté Trojice v Rosicích. Vím, je to výšlap, ale zkuste to. Vemte si nahrávku s sebou a pustě si ji,  prosím, až tam dorazíte.
Tohle je nějaká sranda? Jestli to byli moji kámoši, tak jsou to pěkní kreténi. Ale proč by mě ségra na toto přistoupila? Lehkovážná je, ale tohle mi na ni přijde až moc. Pouštím počítač, který jako jediný přístroj umí přijmout CD, a přetahuji si audionahrávku do mobilu.
Když jdu do kopce funím jak býk při ródeu. Proč je sakra tak náročná? Kdybych chtěl vidět stromy, tak si je vygooglím, nebo jdu do parku, ale jít do míst, kde lišky dávaj dobrou noc? Ne, díky.
Dojdu k té pitomé kapli. Má kruhový půdorys a je zavřená… Jasně? Proč by sem dávali nějaké posezení, když je tu jenom ten malý kopeček a kaple starší než ptarodaktyl sám? Navíc se tu člověk nemůže ani pomodlit, když je tak blízko Bohu.
Vyhledávám v mobilu nahrávku a pouštím ji. Chvíli je ticho, než se opět ozve její hlas: Stojíte tam? No… stejně to nezjistím, takže budu předpokládat, že ano. Obejděte kapličku, tak abyste měli rozhled na Tetčice. Uvidíte tam kamennou lavičku, nad kterou se shýbá javor. Směrem dolů je pak jáma, kde se dělají táboráky. Jděte tak, abyste měli jámu po levé straně. Měli byste vidět malý pahorek. Pokračujte k němu a povězte mi, co vidíte?
Záznam ztichne a já následuju její slova. Zastavuju se jen, co uvidím kamenný ovál vykukující ze země. Jak? Ona… ona mluvila pravdu… Vyjeveně, neschopen slov se koukám na náhrobek:
Terezie Blatná
Narození: 26.1. 1996
Úmrtí: 30.6. 1934

Epilog – Úmrtí Terezie Blatné
Mám ráda historii Německa. Teď je chudé a vysílené ekonomicky z první světové války, ale i tak je jejich historie jedinečná. Tolik malých států se dokázalo sjednotit, protože je spojoval stejný jazyk a národnost. Trvalo to sice pár let, ale tady je. Sjednocené Německo, kde Hitler není u moci a nikdo si nemyslí, že vypukne druhá světová válka.
„Dáš si šnýcl?“ ptá se mě Marek. Jsme tu už pěkných pár dní, tak jsme vyměnili naše nehodící se oblečení a užíváme si doby, kdy se všechno zdálo nevinné. Tedy musím se opravit – Hitler je ale pouze kancléřem a hlavní moc má prezident Hindenburg.
„Na ja, ich ráda šnýcl,“ utahuju si z něj. Bloudíme Berlínem a neděláme si starosti s ničím jiným, než to, že máme více než dostatek času. Sehnali jsme ubytování – s tím, že jsme řekli, že zaplatíme, až budeme odjíždět – kde bylo spousta německých hodnostářů.
„Asi bychom se měli vrátit do hotelu,“ řekne náhle Marek a chytne se za hlavu.
„Za chvíli skočíš,“ oznamuju a pouhé přikývnutí je mojí odpovědí.
Rychle se mu zavěsím za rameno a táhnu ho do hotelu. Marek se hroutí na postel a já sleduju, jak se svíjí v bolestech. Co mi povídal, skáče od svých dvanácti let jako já. Teď je mu dvaadvacet. Oba víme, že brzy zůstane zaseklý v jednom čase. V jedné době a už se nikdy nepotkáme.
Ulehám na druhou postel, ale než se moje hlava stihne dotknout země, rozráží se dveře a vojáci v německých uniformách nás nemilosrdně táhnou z pokoje. Naše námitky neberou v potaz. Marka, jakoby netrpěl dost, praští ještě do tváře. Nakládají nás do dávky a zavírají bez jakýkoliv slov dveře.
„Nevím, jak dlouho…“ dokáže se sebe Marek vymáčknout.
„Was ist los?“ ptám se jednoho z mužů. Pochybuju, že mu porozumím, ale musím to zkusit.
„Hitler und seine Nacht der langen Messer,“ odpoví a já nepotřebuju slovník – Hitler a jeho noc dlouhých nožů. 
Rychle se skláním ke svému partnerovi. „Marku, máme problém,“ naléhám, ale on nevnímá nic jiného než svoji bolest.
Netuším, jak dlouho jedeme. Usínám vyčerpáním vedle mužů, kteří se diví, kdo s nimi jede. Probouzím se se zastavení auta. Německy mluvící voják nás odvedl do cely. Já ji měla sama pro sebe a Marek byl přímo naproti mě.
Musejí ho nést. Prosím je, abych mu mohla pomoct, ale oni mi nerozumí. Marek se svíjí v bolestech celý den. Nebo dny? Netuším. Sedím v cele a prosím všechna božstva, která znám, aby ho zbavila utrpení.
Markovo skuhrání po nějaké době naruší voják, který prohlásí:„Ihr.
Vyvádějí nás s pouty na rukou a staví nás před zeď. Vím, co se teď stane. Otáčím se na Marka, který se nemůže ani narovnat. Voják se s tím však nijak nepáře. Přehodí ho na mě, že ho objemu, aby nespadl.
„Už to bude,“ zamumlá mi do ucha.
„V tom případě pošli tu nahrávku,“ říkám mu. Dívám se dozorcům do očí. Koutkem oka vidím, že vedle nás stojí několik dalších Němců. Střílí vlastní lid. Jaká hanba! 
Sleduju, jak míří zbraně a v poslední možné vteřině pouštím Marka na zem, aby mohl přežít a přijímám svůj osud.