Ismajl by Darina S.

Ismajl

Voda teče z kopce. Suchý list padá do trávy. A každé letadlo se jednou snese k zemi. To naše se stáčelo nad letištěm, a jak se naklonilo, ukázaly se oblé vrcholky hor obestupujících střed Kosova. Spolucestujících se zmocnila radost. Jásot zvířil vzduch a pozvedl některé ze sedadel. To aby spatřili další zákoutí své milované vlasti, kterou dlouho neviděli a nevěděli, jestli ji ještě kdy uvidí. Bylo po válce a albánští uprchlíci se vraceli domů. Takové emoce ve mně vzbudily ještě více zvědavosti. Sledovala jsem válečné zprávy a chtěla jsem ty mediálně anonymní lidi poznat osobně. Nyní jsem nemohla příležitost k cestě odmítnout.

Když jsem vystoupila z letadla, cukaly mi koutky úsměvem. Americké ozbrojené jednotky se slunečními brýlemi jsem znala jen z akčních filmů. Jenže tihle vojáci by k smíchu být neměli. Hlídali malou letištní budovu a její okolí. Patřili ke KFOR. Vnímala jsem vůni této země, suchý horký vzduch zdejšího podnebí i jiné světlo.

Nechala jsem se vést hloučkem dojatých pasažérů spěchajících do vřelých náručí početných balkánských rodin. Vyhlížela jsem nejistě tvář známou jen z fotografie – postaršího amerického misionáře Dougha. A ano, pak jsem ho spatřila. Nedal se mezi místními přehlédnout – světlé vlasy i pleť a vyčuhující z davu. Dotazy na cestu. Seznamování…

Téměř jsem si nevšimla, že se mých zavazadel úslužně chopil tichý snědý mladík. Dal je do auta a otevřel mi dveře. Jmenoval Ismajl. Byl to náš překladatel.

Silnice směrem na jih k městu Prizren, byla narušena válkou a zdála se téměř nesjízdná. Co se nedalo přehlédnout, byly četné čerstvé hroby nedaleko silnice a ruiny domů. Byl to jiný svět. Snad i jiný čas. Z Česka jsem z války znala jen zašlé památníky v zarostlých koutech města.
Ze zadního sedadla jsem pokukovala po snědém mladíku. Tak to je jeden z těch uprchlíků, které jsem vídala ve zprávách a byla na ně tak zvědavá? Jeho tvář byla vážná. Byla přátelská, a přesto, zračil se v ní smutek a hněv.

Když jsme přijeli k naší kanceláři, obklopil nás hlouček dětí. Zvídavě mne sledovaly svýma velkýma očima. Holčičky s rovnými tmavými culíky a ušmudlaní kluci.

Ismajl mi druhý den nabídl procházku městem. Bylo kouzelné. Staré byzantské uličky se stáčely všemi směry. Tak lehce bych tu mohla zabloudit. Vysoké zdi skrývaly stinné kropené dvorky. Usměvaví obchodníčci lákali do svých krámků albánskou a tureckou rytmickou hudbou, vřelými pozdravy i vzorně vyrovnaným zbožím.

Byla jsem unešena městečkem i lidmi. Věděla jsem, že jsem tam, kde jsem v tu chvíli měla být. Věděla jsem proč mě to sem tak dlouho táhlo.

Můj průvodce mě upozornil na budovy obehnané žiletkovým drátem (ostnatý se už nenosí). Ismajl mi vysvětlil, že to jsou domy srbských obyvatel – nepřátel. Některé z budov byly pravoslavnými kostely. Vše poválečně poloprázdné. Zdejší Albánci a Turci jsou převážně muslimové, někteří katolíci.
Najednou se v ulici strhl povyk. Nějaký muž hodil do srbského domu zápalnou láhev. Přes zeď se valil dým. Muž mizel na konci ulice. Byla jsem vděčná za svého průvodce. A přece, zahlédla jsem cosi v jeho očích, co naznačovalo, že by sám byl podobného činu schopen.

Na to jsem nemohla přestat myslet ani další den, kdy jsme zajeli do horské vísky – ještě o pár století zpět v minulosti, než město samotné. Sezení na zemi, jednoduchý pokrm jsme jedli rukama z jedné mísy. Zahalené ženy, muži obestřeni cigaretovým kouřem. Byla to Ismajlova rodina v nedostavěném domě. Ten starý vzala válka. Za vsí mi ukázali hrob Ismajlovy snoubenky. Pochopila jsem ten jeho vnitřní hněv a smutek. Slyšela jsem o jeho hrdinském činu, kdy nesl starého otce do lesů, kam s rodinou prchali před válečnými vrahy, kteří srovnávali celé vesnice se zemí. Ta dívka a její rodina to nestihli.

Procházek s Ismajlem bylo více a více. Možná ho uzdravovalo trávit čas s někým válkou nepoznamenaným. Byl mého věku. Brával mě k řece do stínu letitých platanů. Vyprávěl o tom, jak chodil do školy a psal básně, býval zábavný a vtipný. Na mou prosbu mě naučil albánskou píseň o lásce. Ještě ji někde mám psanou obloučky jeho rukopisu.

Když mluvil o válce, v jeho očích se vždy objevovala ta temná světýlka. Nemohla jsem na něj přestat myslet a toužila jsem po tom uzdravit jeho duši. Jednou seděl v kanceláři a čekal, až skončí má hodina angličtiny, kterou jsem učila. Když všichni odešli, sklonila jsem se k němu a pokusila se mu říct, co mne tížilo. Věděla jsem, že potřebuje slyšet – že si zaslouží slyšet nějakou omluvu, aby mohl odpustit. Řekla jsem, že se omlouvám. Nezdá se mi fér, že si žiji v zemi tak válce vzdálené, kde se trápím všedními malichernostmi, zatím co on tu přišel o lásku, o školní léta, o domov a byl nucen zestárnout o dvacet let. Usmál se na mne a řekl, že za to přeci nemůžu.

Byly to krásné dva týdny. Poznávala jsem tep města, otevřené kavárny a večerní promenády na náměstíčku s prastarou fontánou horského pramene, ze které prý, kdo se napije, musí se vrátit. Ismajl věřil, že se mi to splní.

Všechno jednou končí a já se jednoho dne musela sbalit a vydat na letiště. Seděli jsme spolu na zadním sedadle auta a mlčeli. Uvidíme se ještě? Letiště už bylo blízko. Intuitivně jsem natáhla ruku po jeho. Rozplakal se. Velké slzy silného muže nebyly k zastavení. Vyplavovaly tu bolest hluboko v srdci. Strhávaly hradby. Pak si tiše sundal hodinky – ty, o kterých mi v jednom z rozhovorů řekl, že je nikdy nesundává a chodí s nimi i do sprchy – a dal mi je…

Vody z té prastaré fontány jsem se napila znovu po roce a půl, když jsem skončila školu a vrátila se na celé tři roky do města, které mi uvízlo tak hluboko v srdci. Z Ismajla byl jiný člověk. Vzpurná vlna černých vlasů byla ta tam, stejně jako cigareta. Temné světlo v očích vystřídaly veselé jiskry. Zmizela i zádumčivost. Stavěl dům a chystal svatbu s drobnou křehkou kosovankou.

Mají tři děti. A voda v té řece teče stejně jako tenkrát, když jsme tam spolu seděli, jako před tisíci lety a poteče dál…