Hra na pravdu by Vladimír P.

Brzdy začaly v obrovské rychlosti skřípat. Kola se zablokovaly a vůz pokračoval dál už jen rovně. Aleš vytřeštil oči, věděl že teď už střetu nezabrání. Zvuk nárazu a tření plechu o plech byl příjemný asi jako skřípání zubů. Červená šmouha se srazila s bílou. Airbagy obou aut se s tichým puf nafouknuly a pokusily se zabránit nejhoršímu. Odlesky nárazníků zmizely ve tmě, jak světlomety pohasly. Pak už byla jen tma, a ticho.

Aleš a Lenka žili skoro ideální život. Nebo oběma jim to tak aspoň připadalo. Seznámili se už před pěti lety, oběma to připadalo jako věčnost. Až do událostí té noci se oba hluboce milovali. Seznámili se, když jim oběma bylo dvacet osm. Perfektně si rozuměli už od začátku. Vlastně je nevědomky seznámil společný kamarád, když je oba pozval na vodu. Aleš tehdy na vodě mockrát nebyl a tak se v jednom z meandrů nechtíc otočili. Lenka na něj nejdřív byla naštvaná, ale potom už se tomu oba smáli. A i když Lenka nebyla žádná děvka, málem se spolu vyspali hned první večer. Aleš tehdy nebyl moc zkušený ani v sexu, tak od kamarádů sháněl kondomy. Co kdyby.

Pak už to šlo ráz naráz. Během prvního měsíce po seznámení už se poznal s jejími rodiči. Spíš tak náhodou, když u nich přespával během vinobraní. Lenka odchovaná vinařským krajem měla ráda víno a Aleš jí nezištně nabídl pomoc při sklizni. Nechápala, jak jim ho mohla ukázat tak brzy. Přechozí známost jim neukázala ani po roce. Tehdy byl Aleš pro její rodinu jenom kamarád, to se ale brzy mělo změnit.

Měli společné zájmy. Jezdili spolu na kole na výlety. Lenka kvůli němu začala občas běhat, i když jí to moc nebavilo. Procestovali spolu celé Švýcarsko, které si Lenka na první návštěvu zamilovala. Začali společně chodit na kurzy keramiky, měli rádi tu možnost něco krásného vytvořit. Vlastně si tak zařídili celou kuchyň. Nenašli byste u nich jediný hrníček nebo talíř z IKEI.

Těsně před koncem druhého roku jejich vztahu se jim narodilo první dítě. Lenka byla zcela unešená. Tím, že pocházela z vesnice, na sobě měla tlak společnosti, kdy už se konečně vdá a porodí. Neštěstí ještě prohlubovala její sestra, která už měla dvě krásně zdravé dětičky, které si vždy s radostí půjčovala. Často se o tom Alešovi svěřovala. On se ale na začátku ale panicky bál, nedokázal si takový závazek představit. Když na to pak přišlo, byl nadšený ne-li víc než Lenka. Byl to totiž kluk a on už se začal těšit, jak ho bude učit jezdit na kole, provádět s ním lumpárny a vlastně všechno.

To bylo pro Aleše definitivní rozhodnutí, že dělá správnou věc a společně se přestěhovali na vesnici, do domu Lenčiných rodičů. Takové soužití mu ale po dalším roce jejich vztahu začalo dost vadit, a tak když se dozvěděl, že Lenka je zase těhotná, položil základy pro vlastní dům na opačné straně vesnice. O stavění toho ale moc nevěděl a tak byl jen rád, že manžel od Lenčiny sestry docházel jako zedník pomoci.

Brali se, když Lenka byla v šestém měsíci těhotenství. Oba zářili štěstím a v jejich okolí snad neexistoval šťastnější pár. Aleš, původně městský typ, se zcela ponořil do vesnického života. Všechno z Brna nechal za sebou. Rodina pro něj začala opravdu znamenat všechno.

Všechno to začalo, když se mu ozval jeden starý kamarád z vysoké školy. Zavolal mu v pátek odpoledne a ptal se ho, jestli by dojel do Brna, aby se mohli vidět. Z hlasu jeho spolužáka Jirky vyzařovala energie a štěstí. Aleš byl zvědavý, jak se mu daří, už několik let ho neviděl.

Omluvil se tedy Lence, že páteční večer tentokrát nestráví v rodinném kruhu. Je pravda, že se mu takový únik nestával často a Aleš o to vlastně ani moc nestál. Sem tam si vyrazil do jedné ze dvou hospod, které ve vesnici byly a o půlnoci se po několika pivech spořádaně vracel domů.

V Brně se chvíli rozkoukával, už dlouho v tak velkém městě nebyl. Stačil mu klidný život na vesnici. Najednou okolo něj bylo tolik ruchu a lidí. Tramvaje hlasitě cinkaly, Všichni lidé jakoby strašně spěchali a vůbec se nedívali okolo sebe. Auta agresivně jezdily po ulicích.

Jirka už v restauraci čekal, když Aleš dorazil. Trochu přibral, už nebyl taková tyčka jako na vysoké. Jeho akné, které v té době pořád měl ale zmizelo a jeho špatná nálada jakbysmet. Byl často nešťastný z toho, že si pořád nedokáže najít přítelkyni, někdy mluvil dokonce o sebevraždě. O deset let později Jirka vypadal jako úplně jiný člověk. Měl oblečení, které mu padlo. Elegantní světle modrou rozepnutou košili doplňovalo stylové tričko. Kalhoty, možná na míru, napadlo Aleše, končili ve správné výšce těsně nad žlutými botami Converse.

„Ahoj, jak se máš?“ začal Aleš obligátní otázkou.

„Nemůže to být lepší,“ odvětil mu na to Jirka. A doopravdy, jeho změna byla úžasná. Aleš nechápal, jak se mu něco, ač za takovou dobu mohlo povést.

„Co se to s tebou stalo?“ ptal se zvědavě.

„Udělal jsem na sobě pár změn,“ zazubil se Jirka. „Dělám teď na několika projektech. Zajímalo mě co si o tom někdo jako ty bude myslet.“ A mrknul spiklenecky na Aleše.

Jirka mu začal vyprávět, co za poslední roky všechno zažil. Že po škole, ač si našel dobrou práci, měl spoustu kamarádů a koupil si byt, nebyl vlastně pořád vůbec šťastný. Řekl si dost a pustil se do dle jeho slov, do sebezlepšování. Změnil to, co si vezme na sebe. Začal chodit do fitka, přečetl spoustu knih o motivaci, morálce, meditaci, vnitřních změnách. Víc se objevoval ve společnosti a jeho píle přinesla své ovoce. Po dvou letech takového snažení opíchal první holku. Další úspěchy už se dostavovaly exponenciálně. Bavil se přítomností jiných žen, rozdával dobro a ony mu to vracely. Začal si užívat života, jaký si přál.

„I když mám teď dlouhodobý vztah,“ pokračoval „nezanevřel jsem na to a pořád se tím občas bavím.“

„A to tvé přítelkyni nevadí?“

„Ona o tom všem ví, já ji nepodvádím. To by bylo nemorální. Důležité je si o tom všem říct a přijmout to jako způsob života,“ vesele prohodil Jirka.

Aleš se na to zašklebil.

„Na druhou stranu morální je třeba to, když někomu přítelkyni přebereš. Já chci, aby se holka měla líp. Zachránit ji od méně schopného samce. Je to právo dané genetikou, jinak bychom vymřeli. Alfa samci jsou v naší společnosti potřeba.“

„To přece… nejde…“ vykoktal ze sebe Aleš.

„Podívej se, ukážu ti to,“ zvedl se a zamířil ke stolu na opačné straně restaurace. Seděli tam dvě hezké slečny, tak okolo pětadvaceti let, asi ještě studentky. Po deseti minutách očividně zábavné konverzace s nimi se zvesela vrátil zase zpět ke stolu, kde seděl Aleš.

„Kdybych chtěl, tak s jednou bych se ještě dnes mohl vyspat. Ta druhá taky vypadala, že by si dala minimálně říct na nějaké rande,“ a vysypal na stůl půlku vizitky, na které bylo napsané telefonní číslo. Aleš hleděl s otevřenou pusou, takové kouzlo mu učarovalo.

Bavili se dál, přišla řeč i na Aleše a jeho život na vesnici. Po vyprávění eskapád z Jirkova života mu přišel jeho život najednou takový život nezajímavý a nudný. I když byl doma tak šťastný, chtěl se dozvědět od Jirky víc.

„Stav se příští týden, zase ti něco ukážu,“ uzavřel to Jirka.

Alešovi to vrtalo hlavu celou cestu domů a pak vlastně i celý pracovní týden. Lence se o tom ani nezmínil a trochu se za to styděl. Vždyť si vždy říkali úplně všechno!

Lence se opět omluvil. Chápala to, vždyť se dlouho neviděli, tak proč by se po dlouhé době párkrát nemohli vidět.

„Zkus to ty,“ zabral na Aleše. „Když já nevím, nepřijde mi to správné.“

„Bude tě to bavit, ten adrenalin, uvidíš,“ hučel do něj Jirka. Po pár minutách se Aleš zvedl a opravdu to zkusil. Slečna byla u stolu sama, ale očividně na někoho čekala. Aleš ze sebe vykoktal pozdrav a zkusil nějak pokračovat. Hovor mu ale začal dost váznout už po první minutě. Najednou kde se vzal, tu se vzal, přišel ho Jirka zachránit. Mluvil tak přesvědčivě a s takovou elegancí, že se Aleš nestačil divit. Ani netušil, jak se z toho dostal, ale najednou Aleš v ruce držel papírek s telefonním číslem.

Pokračovaly další týdny a Aleš se od Jirky učil víc a víc. Lenka na jeho večerní výlety nic nenamítala, vlastně vyšlo nastejno, jestli bude u nich na vesnici v hospodě, nebo v Brně s kamarády.

„Všechno to bylo a je jenom v tvojí hlavě,“ poučil ho Jirka. „Můžeš dělat vlastně cokoliv, lidem je to u prdele. Za chvíli si na tebe ani nevzpomenou.“

Aleš ale začal některé z Jirkových rad brát až příliš vážně. Snažil se mu to pořád a pořád vysvětlit, Aleš ale přestal poslouchat. Jeho morálka se úplně zkroutila jak namočený papír. Nebyl pro něj problém vykálet se ve večerní tramvaji, plivnout kolemjdoucí babičce do tváře, rozbít na padrť městkou lavičku. Žádný trest nepřišel.

A právě v té době dostal jako dárek od jedné z jeho nových přítelkyň jako dárek narozeninám zapůjčení krásné červené Porsche 911. Vracel se sebevědomě domů, na rychlost moc nedbal. Lence chtěl namluvit, že si ho půjčil vlastně sám, vždyť si chtěl udělat k narozeninám radost.

Řízl jednu ze zatáček a ač byla tma a on očekával, že by zahlédl světlomety protijedoucího auta, zaregistroval je až když bylo příliš pozdě. V té rychlosti mu ani nestačil proběhnout před očima celý život. Blesklo mu jen hlavou: bílá Fabie. Pak už jen tma, nic.

Probudil se až v nemocnici, netušil co se stalo. Vůbec se nemohl pohnout a jeho bolest byla chvílemi nesnesitelná. A nebolelo ho jenom tělo, bolelo ho to strašně moc i uvnitř. Pochopil, čemu vystavil svoji rodinu, sebe, všechno. Tušil, že je možná až příliš pozdě

„Přežiješ to, ale už nebudeš nikdy chodit,“ plakala nad ním Lenka při jeho první návštěvě. A Aleš plakal také. Měl pak hodně času přemýšlet o tom co provedl a co by měl dělat dál. Pochopil, že Lenka nikdy nic netušila a nic netuší, že se možná ještě dá aspoň něco napravit.

Po několika týdnech ho přišel do nemocnice navštívit i Jirka. „Sis myslel, že pro tebe neplatí žádný zákony, ani ty fyzikální?!“ spílal mu.

„Teď už to chápu, ale nevím, jestli není pozdě,“ zkroušeně na to Aleš.

„Nikdy není pozdě,“ na to Jirka, už překračující práh nemocničního pokoje.