Fyzikální zákon by Vojtěch Ž.

Terezie sledovala svého dědečka, jak brunátní. Dělal to vždy, když se konverzace stáčela směrem, kterému nerozuměl. To se pak vždy stavěl pevně k víře.

„Je jen jedna kniha, kterou stojí za to číst, děkuji pěkně.“

„Ale to já nevyvracím, dědo. Bůh stvořil svět a dal nám tak neuvěřitelný zdroj inspirace. Dal nám světlo, vesmír a fyzikální zákony. Dal nám hádanky, jejichž řešení nám stále uniká i s přístroji, jaké máme na univerzitě…“

Terezie si uhladila blonďatý pramen vlasů za ucho a nenápadné si odkašlala, nicméně její bráška byl příliš zapálený do vyprávění o vědě, aby si všiml jak jejího varování, tak dědečkovy barvy.

„Pořád nějaká fyzika, fyzika. Co to je? Nikdy jsme to nepotřebovali.“

„Ale, dědo, vždyť i ty říkáš, že slepá víra – -„

„Jidáši.“ To brášku přerušil jejich otec. Naštěstí včas, protože jejich děd si už stoupal ze židle. Terezie se nenápadně usmála do ubrousku. Lepší jméno doktorandovi přírodovědecké fakulty dát nemohli. Zvláštní však bylo, že i přes jeho blízký vztah k vědě, Jidáš nikdy neopustil svou víru. Spíše naopak. Terezie si často přála, aby to dokázala také.

Maminka pohotově zachránila situaci a nabídla Koláčkovým červeného vína. Terezie podvědomě narovnala záda a uhladila nezbedný pramen zpátky za ucho. Dnešní večer jí byl představován další potenciální manžel. Tak to prostě bylo. Maminka sice o Koláčkových povídala nějakou dobu, aby to vypadalo, že se z farních aktivit znají už dlouho, a že se nejedná o nic mimořádného, ale Terezie nebyla hloupá. Marně se rodičům snažila vysvětlit, že v maturitním ročníku se už rodina nezakládá, že dnešní doba funguje jinak. Včetně seznamování. Jenže jako víra, některé věci v její rodině prostě byly neměnné.

Manželé Koláčkovi si nechali nalít, ale jejich děti, Pavel s Alžbětou, zdvořile odmítly. Očividně výchova, protože Pavel studoval na medika již třetím rokem, a mladší Alžběta byla také prvním rokem někde na vysoké. Terezii bylo jasné, že jim alkohol není cizí, ale stejně jako ona s Jidášem nechtěli zbytečně čeřit vodu v přítomnosti rodičů, a dokonce jednoho prarodiče.

Pavel byl docela milý kluk a svou roli zvládal statečně. Terezie si ho samozřejmě našla na sociálních sítích, takže věděla, že po škole nejraději sjíždí kopce na kole a poslouchá drum’n‘base. Že měl na sobě zbrusu novou košili, a že mu v ní bylo extrémně nepohodlně, nedával skoro vůbec najevo. Vlastně na něm nedokázala najít nic špatného. Krom toho, že se jí nelíbil. Ale to mu nemohla dávat za vinu, vzhledem k tomu, že se jí zatím nelíbil žádný chlapec. Kéž by dokázala říct, že se jí zatím nelíbil vůbec nikdo…

„Tak tedy, Terezie, slyšeli jsme, že letos maturuješ. Už jsi přemýšlela, co budeš dělat dál?“ To byla paní Koláčková, kormidlujíce hovor žádaným směrem.

Terezie sebou trhla, až jí vlasy padly do obličeje. Uhladila pramen za ucho. „Ehm, ano. Chtěla bych zkusit informatiku. Nejspíš v Brně.“

Dědeček zamručel a manželům Koláčkovým vyletělo obočí. Překvapivě se však poprvé za večer do rozhovoru vložila Alžběta.

„Masaryčka nebo VUT?“

Terezie zamrkala. Celý večer se pohledu na Alžbětu cíleně vyhýbala. Přece jen ji sledovala ne jedna, ale rovnou dvě křesťansky založené rodiny. „Ehm, to nevím. Ještě jsem nad tím nepřemýšlela.“

„VUT je zaměřené víc na praxi, ale Masaryčka má zase lepší výběr specializací.“

Terezie jen přikývla, protože ji zaskočilo, jak sebejistý měla Alžběta hlas. A kolik měla v uchu náušnic. Za ty musela u rodičů bojovat.

„Ehm, tady naše Bětka informatiku studuje. Nenechala si to vymluvit.“

„Žádaný obor.“ Pokrčila rameny Alžběta.

„To můžu jen potvrdit, poptávka po dobrých vývojářích je dnes neuvěřitelná…“

To už se do hovoru připojil i Jidáš a Terezie byla ráda za to, že není v záři reflektorů sama. Usmála se a poslouchala mezigenerační diskuzi na téma „ideální kariéra pro ženu“. Vždy, když si dávala vlasy za ucho, ukradla si krátký pohled na Alžbětu; vlasy na levé straně hlavy měla vyholené, odhalující bohatě, avšak vkusně zdobené ucho. Bradu nosila vzhůru a ramena široce. Košili měla rozevlátější než její bratr a v hnědých očích jiskru inteligence. Když se jejich pohledy setkaly, Terezie se málem zarděla, a raději se schovala do své sklenice. Alžběta si ji však pohledem znovu našla, a začala se s ní bavit o možnostech studia informatiky. Vtažena do diskuze, dokázala se Terezie uvolnit, a než přišel na řadu dezert, dokonce i bavit. Nakonec se z té naškrobené maškarády líhnul příjemný večer. Nejvíc však Terezii imponoval způsob, jakým se Alžběta bavila se svými rodiči. Upřímně, bez okolků, na rovinu. Bylo vidět, že si je jistá sama sebou. Kéž by to Terezie dokázala také. Kéž by měla odvahu jim říct, že o manželství nemá zájem. Kéž by měla odvahu jim říct…

Vyzvánění Alžbětina telefonu všechny překvapilo. Včetně jí samotné, protože ho rychle típla a všem se upřímně omluvila. Terezie však stihla rozpoznat melodii a kolem uší se jí rozlilo teplo. „Gia – Only a Girl“ měla sama nastaveno jako budík.
Upravila si vlasy a znovu vyhledala úkryt sklenice.

Pan Koláček dnes musel mít slinu, protože neodmítnul jedinou skleničku, a začínal být rozverný. A když zazpíval první tóny své oblíbené country písničky, musel zakročit paní Koláčková.

„To je hodin, to je hodin. Ale toho nádobí taky, to nemůžeme nechat na vás.“

„Já s tím pomůžu,“ pohotově se zvedla Alžběta a zkušeně začala štosovat talíře. Jidáš zaváhal jen chvíli, než mu došla implikace situace a zvedl se také. Terezie ho však chytila za rameno.

„No tak, bráško. Některé věci umí ženy nejlépe, viď, dědo?“

„Tak tak,“ přitakal děd a odněkud vyčaroval láhev slivovice, „jen se posaď, Jidáši. Napij se s námi.“

Manželky a dcery nanosily špinavé nádobí do kuchyně, kde se chvatně pustily do práce, ale protože muži ve vedlejší místnosti byli stále hlasitější, rozhodly se manželky monitorovat situaci více aktivně. Alžběta s Terezií zůstaly u dřezu samy a v tichosti si předávaly jednotlivé kusy nádobí. Terezie vnímala, když se jejich prsty letmo dotýkaly. Několikrát se zhluboka nadechla.

„Omluv našeho dědečka,“ začala, „víš, má zlaté srdce a myslí to dobře, jen…“

„Neboj, máme to stejně.“ Ujistila ji Alžběta a zářivě se na ni usmála. Terezie polkla. Jejich prsty se znovu potkaly.
Nadechla se. „Jidáš má talent ho vytočit. Ale nemůže za to, on prostě vědu miluje. A je v ní dobrý, bez něj bych měla ve škole problém. Nikdy nezapomenu, jak mě učil fyzikální zákony. Akce a reakce, Ohmův,…“ předala štos lžiček, takže se jejich ruce musely pořádně proplést, „…přitažlivosti.“

Alžběta zpomalila, až se zastavila úplně. Podívala se Terezii do očí a znovu v nich byla ta jiskra inteligence. A nejen inteligence, ale i něhy, síly, bolesti…porozumění. Alžběta pomalu vydechla a na tvář se jí vrátil úsměv. „Přitažlivosti říkáš.“

Terezie přikývla a polkla. Netroufala se pohnout. Nikdy se nesvěřila jinam než do svého deníku. Alžběta zdvihla ruku od pěny a pár bublin foukla Terezii do obličeje. Ta zatřásla hlavou, až ji spadl pramen vlasů do čela, ale než si ho stačila vrátit za ucho, Alžběta se jí naklonila k uchu. „Takhle ti to sluší víc,“ zašeptala.

V tu chvíli však do kuchyně vstoupili – značně rozjařenější – manželky. „Ale no tak, holky, to stačí. Pojďte za námi, máme skvělou novinu. Terezie, pojď za mnou.“

„Ano, mami?“ odpověděla Terezie a po cestě k uchu svou ruku zastavila. Pramen nechala volně. Usmála se. „Copak?“

„Jestlipak víš, kam Koláčkovi jedou v létě na dovolenou? Taky do Jeseníků! A tak jsme si říkali, proč to nespojit. Víc hlav, víc zábavy. No není to skvělé?“

Terezie se rozhlédla po místnosti. Děda dřímal, pan Koláček s tátou se nakláněli nad plnými panáky, Pavel s Jidášem řešili nějaké mapy na telefonu. Kolem zad se jí protáhla Alžběta. Rukou zajela letmo mezi lopatky. Terezii naskočila husí kůže.

„To zní skvěle.“ Usmála se a rozpustila si vlasy.