Až za hrob by Veronika K.

Nemůžu říct, co byla prví myšlenka, když jsem se tehdy probudila. Ani si nejsem jistá, jestli jich bylo nespočetně moc a nebo jsem měla v hlavě úplně prázdno. Tak i tak, byla jsem v úplné tmě a klepala jsem se zimou. Ležela jsem na nějaké matraci a po chvíli jsem našla starou deku, ztěžklou prachem a vlhkostí. Zachumlala jsem se do ní a dlouhé hodiny si přála, abych se byla zahřála. Hodiny, minuty, dny, co já vím. Ve tmě a tichu se vám čas určuje špatně. Poslouchala jsem jen svůj dech a cvakající zuby a jen mohla doufat, že to brzy skončí.

Nevím, jak jsem se sem dostala. Hlava mě neskutečně třeštila a docela dlouho mi trvalo jen vybavit si své jméno. Lenka. Leni na mě volala maminka, když jsem utíkala na hřišti. Lenčo kamarádi, když jsme společně kouřili na pozemcích školy. Mlhavé útržky jsem se snažila poskládat do jednoho souvislého celku. Maminka, kamarádi, kolegové… Jejich tváře byly mlhavé, jména nejistá, zážitky rozostřené.

Se skřípotem se otevřely dveře a jejich otvorem se do malé komůrky prodralo ostré světlo. Bylo to nečekané a po tak dlouhé době ve tmě mě úplně oslepily.

„Žije!“ ozval se nade mnou mechanicky znějící hlas a chladná, kovová ruka mě chytila za paži takovou silou, až jsme vyjekla. Android mě postavil na nohy a stále držící moji ruku vyrazil pryč. Táhl mě za sebou a nedbal toho, že jsem si pořád nepřivykla světlu a klopýtám a že se mi zimou znecitlivělá kolena podlamují na každém kroku. Chvíli jsme takhle šli, on mě tahal a já jen vnímala ozvěny mých bosých nohou na studené podlaze.

Android mě dostrkal do místnosti osvětlené bílým, ostrým světlem a posadil mě na medilab, snad podobný těm, co mívají ve většině nemocnic. Nedávalo mi to smysl, tohle mi jako nemocnice nepřišlo a nikdy jsem neslyšela o tom, že by někdo nějaký vlastnil. Jejich tajemství si farmaceutické firmy dobře střežily.

„Tak se na ni podíváme.“ Muže jsem si na opačné straně místnosti ani nevšimla. Stále jsme viděla trochu špatně, už moc dlouho. Nepamatovala jsem si, že bych nosila brýle. Muž mě zatlačil hlouběji do sedačky, uslyšela jsem klepání klávesnice a spustil se známý, vrčivý zvuk. Zavřela jsem oči a pevně sevřela opěradla. Nevěděla jsem, co dál. Přepadl mě obrovský strach a ještě větší bezmoc. Mám sedět a doufat, že je to vše jeden velký omyl a že vše bude dobré? Nebo mám utéct? Kam, jak? Nevím, kde jsem, nevím, kam jít. Pod víčky se mi hromadily slzy a začaly mi stékat po tvářících. Přišly mi jako první pocit, tepla, jaký jsem kdy pocítila.

„Co se děje, mé dítě?“ ozval se nade mnou až otcovský hlas muže, který před tím spustil medilab. Mluvil pomalu a tiše, vlídně. Hlas měl hluboký a sametový. Otevřela jsem oči a snažila se zaostřit na postavu, která se u mě skláněla.

„Kde…Kde to jsem?“ vykoktala jsem ze sebe a okamžitě sebou trhla. Takhle jsem si svůj hlas nepamatovala. Teď byl hrubý, chraptivý a podivně prázdný. Ale, co jsem si vlastně pamatovala?

„Jsi doma, má drahá.“ odpověděl mi a položil mi ruku na rameno. Byla silná a mozolnatá, spíš jako ruka dělníka, než lékaře. Ve všudypřítomném chladu podivně hřála. Najednou jsem si uvědomila, že se dotýká přímo mé kůže a pocítila stud. Rukama jsem nenápadně přejížděla po svém těle a s narůstajícím neklidem objevila pouze něco jako košilku. Dotek na mém rameni se proměnil ve stisk.

„Neboj se, holčičko. Nemáš se čeho bát. Přineseme ti něco na sebe. A ty mi zatím pověz, jak se cítíš.“

Cítila jsem neklid. Byla jsem na neznámém místě s neznámým člověkem, skoro nahá a nevěděla skoro nic kromě svého jména. Ale jeho hlas byl tak hebký, tak podmanivý, sliboval vřelost a pochopení.

„Skoro nevidím.“ řekla jsem pak po chvíli váhání.

„Ah, opravdu?“ Nejistota. Teplé ruce na mých tváří a jeho obličej tak blízko, že jsem dokázala rozeznat i barvu jeho očích. Byly světlé, chladně zelené.

„Drž, nebude to příjemné.“ zašeptal mi do ucha a snad bych se i bála, kdyby mě jeho hlas tak neutěšoval. Začal mi připadat zvláštně povědomý. Jen kdybych tušila, kde jsem jej mohla slyšet. A pak to přišlo, prudká bolest mi ve vlnách procházela snad celým tělem, v hlavě mi rezonoval můj vlastní hlas, stále tak neosobní a chladný.

 

Probudila jsem se v posteli, přikrytá peřinou. Celé tělo mě bolelo a v hlava se mi točila jako po kocovině. Nejprve jsme měla chuť se do měkkých pokrývek zachumlat hlouběji a celý den z nich nevystrčit nos, když jsem si uvědomila, že nevím, kde jsem. Kdo jsem. Chlad, medilab, android, muž se zelenýma očima! Vyděšeně jsem vyrazila přímo ke dveřím místnosti, když jsem si uvědomila, že vidím. Podívala jsem se na své ruce, špinavé s polámanými nehty a podlitinami na obou zápěstích. Cítila jsem ve svých útrobách narůstající děs a vzala jsem za kliku. Zamčeno.

Chvíli jsem s ní hystericky zápasila a pak se rozhlédla po zbytku místnosti. Žádná okna, jemné světlo vycházelo ze spousty malých lampiček. A v rohu místnosti další dveře. Svitla ve mně naděje. Místnost jsem v podstatě proběhla a do dveří vrazila celou vahou, až se prudce rozletěly. Koupelna. Cítila jsme obrovské zklamání. Na vaně bylo několik různých lahviček, přes umyvadlo byl přehozený ručník.

Vrátila jsme se zpátky do pokoje. By poměrně malý a temný. Většinu místa zabírala masivní postel. U ní byla skříň. U protější stěny kosmetický stolek a vedle něj police s několika parukami. Celé jsme to obešla několikrát, než jsem opět upřela pohled na své špinavé ruce. Na zaprášené nohy. Z modřin po celé jejich délce jsem cítila úzkost. Pak se nadechla a šla zpět do koupelny.

Hned za dveřmi jsem našla vypínač a malá, kachlová koupelna se rozzářila bílým světlem. Pustila jsem vodu do vany a pomalu se připravovala na pohled do zrcadla. Už před chvíli jsme si projela rukou vlasy a vyděsila se, když jsem nahmatala jen krátké, různě dlouhé chomáčky něčeho. Viděla jsem zbytek svého těla a bála se toho, co uvidím. Nadechla jsme se a otočila se. Okamžitě se mi zvedl žaludek, podlomila se mi kolena a já začala jsem zvracet. Zvracela jsem dlouho, kyselina mi leptala patro i sliznici v nose a já se jen choulila k toaletě a šíleně brečela. To nejsem já! Tohle nechci být já!

Trvalo mi, než jsem se odvážila podívat znova. Tvář v zrcadle byla bledá, s obrovskýma, zapadlýma očima podlitýma krví. Obličej byl poset modřinami a šrámy. Vlasy byly jen nějaké nahrubo ostříhané kratičké zbytky nejspíš světlé hřívy. A mezi těmi chomáči vlasů se táhly obrovské, rudé pruhy, jizvy a rány.

Jen jsem tam stála a nechápala to. Nevěřila tomu, co vidím. Pak jsem jen zavřela oči a nechala z nich kanout slzy. Sundala ten kus hadru, co mi sloužil jako oblečení a vlezla do horké vody. Mechanicky jsem z těla smyla špínu, obličej jen lehce opláchla. Pečivě se osušila. Ve skříni našla modré, jednoduché šaty a oblékla se. Na hlavu nasadila jednu z paruk. A někde ve mně bublala bolest, strach a hněv. Naplnily mě celou.

Posadila jsem se na postel a ani jsem nečekala dlouho. Klíč v zámku, dvojí otočení a dveře se otevřely. V nich stála mužská postava. Muž nebyl nijak starý, s tmavými vlasy, strništěm a ledově zelenýma, inteligentníma očima.

„Jak se cítíš, holčičko?“ Blížil se ke mně a usmíval se. Natahoval ke mně ruku, jakoby mě chtěl pohladit po tváři. Vyrazila jsem. Nevěděla jsem, kam chci běžet, jen jsem chtěla pryč. Muž si uvědomil, co zamýšlím a postavil se proti mně, ale já byla odhodlaná utéct. Tohle mi tu udělali! Tohle ze mně dělali! Vrazila jsem do něj vší silou a on téměř odletěl vzad. Narazil zády o stěnu a já proběhla ven. Rozhlédla jsem se. Napravo schody. Vlhko, žádná okna, možná podzemí, zkusím nahoru. Ocelové schodiště bylo poseto drobnými kapičkami, studily mě do rukou, když jsem se ho přidržovala. Jedno patro, dvě, tři. Další chodba, ale ta už byla prosvětlena slunečním světlem.

Rozběhla jsem se chodbou, když tu mě něco strhlo vzad. Android, nejspíš ten, který mě vedl prvně. Připadal mi obrovský a šel z něj strach. Ne jako z těch milých pomocníčků v domácnosti. Nebo dokonce z těch velkých policejních. Tenhle mi přišel jiný. Kdyby to nebyly jen stroje, řekla bych, že mi připadal snad zle, naštvaně.

Spadla jsem na záda a on mě okamžitě chytil. Cítila jsme jeho sílu a věděla, že z jeho sevření se nevykroutím. Že můj útěk náhle skončil. Ale i tak jsem se snažila zmítat, bojovat až do konce. Třeba tenhle podivný robot zkrátí moje utrpení.

K mému velkému údivu můj odpor pomáhal. Android měl co dělat, aby mě udržel na zemi. Dodalo mi to sílu a já se bránila tím víc, snažila vykroutit ruce z jeho sevření. Kroutila jsem, kopala, co jsem mohla. Najednou jedna z mých rukou vyklouzla a já vší silou praštila androida do hlavy. Ten se nárazem překulil a já vyklouzla z pod jeho těžkého těla. Ihned jsem pokračovala v úniku a dveřmi jsem v podstatě proletěla. Policie. Kde jen mohou být? Utíkala jsem ulicí, bosky a hledala některého z hlídacích droidů, kteří by mi pomohli.

 

„Podívejte se sem, slečno.“ Policista mi předržel bradu, aby mi dokázal sejmout oči. Pokoušel se o to už potřetí, nejspíš kvůli těm popraskaným žilkám.

„Jak jste říkal, že se jmenujete?“ otázal se mě znovu.
„Lenka, myslím. Téměř nic si nepamatuju, věřte mi.“ Měla jsem co dělat, aby mi nezačaly téct slzy. Způsobila jsem docela pozdvižení a všichni lidští strážníci se na mě dívali se směsem lítosti a zhnusení.
„Nevím, jak bych vám to měl říct.“ Policista si mě změřil pohledem. „Vaše oči. Našlo mi to schodu. Dokonce s ženou se jménem Lenka. Jenže ta zemřela před třemi týdny.“ Nevím, co říct. Dívám se na něj a snažím se pochopit, co se mi snaží naznačit.

„Žena, 32 let, modré oči, světlé vlasy, 168 centimetrů. To by snad sedělo. Jen žijete. Rodina vás pohřbila na městském hřbitově. Pro jistotu bych vám odebral krev. Je to stará metoda, ale tady asi oči nepomohou.“

Policista se na mě lítostivě usměje a strčí mi jehlu do žíly v lokti. Následně vyjekne a odskočí. Krev, má krev, není temně rudá, ale olejové zlatá. Koukám na zlatavé kapky, jak mi tečou s ranky.

 

„Nemohu být android, vždyť cítím! Mám pocity, je mi zima, cítila jsem bolest!“ Nikdo mě neposlouchá. Sedím v cele a pláču.

„Některé části těla má organické, jiné robotické. Ale i před organické části se jedná o androida.“ Nejsem android, jsem člověk!

„Pokud je to android, měli bychom kontaktovat jejího majitele“ Já jsem člověk! Jsem člověk přece!

„A co ty oči?“

„To musíme vyšetřit. Nic takového jsme tu ještě neměli.“
„Našli jsme majitele, podle čipu. Už si pro ní jede. Prý je to prototyp.”

Pláču, krčím se v rohu a přeju si, abych se probudila. Policista se otočí ke mně a sjede mě pohledem. Zakroutí hlavou a odchází.
„K čemu něco takového vytvářet? Obyčejný android mi přijde dostatečný. Přijde mi to zbytečné.”