Absolutně zbytečný stroj by Vojtěch Ž.

“Už se to nahrává? Ale koho to vlastně zajímá, hlavu mám jak střep ku***! Jestli mi nevybuchne, tak na umělý spánek po cestě zpátky kašlu. Týden do přistání. Musím se napít.”

“Metabolismus se mi konečně uklidnil. Nakonec to nebylo tak hrozný. Tři dny do přistání a ovládací panel je zelený. Navigační počítač hlásí odchylku v piko-procentech. Asi si zacvičím, ani Futurama se nedá sledovat v kuse. Měl jsem si stáhnout verze bez úvodních titulků, co už. Jo a za dobrých podmínek jde vidět Jupiter, ale pořád jen jako tečka.”

“Cybele, sladká Cybele, vítej můj nový šedý domove. Počítač nás navedl na nízký orbit a vyhodnocuje nejlepší umístění pro kotvící ramena. Už aby to bylo, šestá série je nejslabší, musel jsem si oddechnout u doktora House. No co, narodil jsem se ve dvacátém století, mám rád živé herce.”

“Konečně vydělávám! Primární vrták je v zeleném, jen jeho AI se zatím zaučuje. Já si vzal spektrometr na manuál a vypadá to dobře. Silikon, karbon, nadprůměrné množství železitých oxidů. Tohle bude melouch! Moniko Moniko, neměla jsi mě opouštět ty *****.”

“Čtvrtý den a nuda je zpátky. Senzory hlásí potenciální ledovou kapsu o sto metrů jižně, jenže to bych musel přesunout celý dron a to je hrozně složitý postup. Dám tomu ještě den, dva, dokud má vrták stabilní výsledky. Horší je, že mi řídící jednotka nepustí další seriál, protože nemám dost odcvičeno! Jakoby ku*** nestačilo, že mám spektrometr na manuál. Co je ku*** nějakému zas***** korporátu do mých kostí?! Ku***! ”

“Den sedm a čas se přesunout. Vrták je skoro na limitu ramene a klesá mu účinnost. Prémie za komentování postupů, že? Kde jsem to…ha, tady! Proceduru zahajte vokálním potvrzením hodnot měřících přístro…jasně jasně, takže: baterie 87 procent, účinnost panelů 3 proce…cože? A jo, jsme zrovna od Slunce. Průměrná účinnost panelů 47 procent, teplota na 19ti stabilních, voda na 290 dní, kyslík 22 procent…dvacet dva? Moment to nemůže být zelené. Vždyť tam bylo přes 40, ku***! Tak moment…”

“No ty vole to byl porod, ale podařilo se mi najít historii a je to tak! Kyslík byl na čtyřiceti stabilně, než začal klesat. Od té doby klesá a dnes ráno dokonce skokově! Z dvaceti sedmi na dvacet tři. To mi ku*** neříkej, že to je zelené! Moment, co tlak? Tlak, tlak, kde je ku*** tlak, tady – taky šel dolů. To ne, to ne, to ne…co jsem dělal ráno? Kdy bylo ráno? Jak dlouho jsem vzhůru? Sotva na to vidím. Potřebuju se uklidnit, vyspat, klidnou hlavu.”

“Nemůžu spát. Zdá se mi, že tady něco syčí. Co když usnu a už se neprobudím? Kyslík spadl na 21 a tlak na 0.71 atmosféry. Někde musí ucházet, co jiného by to bylo? S tím se počítá, že jo? Na to je něco v nářadí…někde…tady – reakční tlakový gel, při námaze svítí zelenou barvou, naneste jemnou vrstvu na problémovou spáru a – jasně jasně, spáry spáry, kde jste ku***?”

“Ty vole to není dobrý. Opatlal jsem celý interiér a zelená nikde. Podlaha divně hučí a tlak i kyslík padají dál. Dokonce rychleji! Ne, to se mi zdá. Ku*** já nevím! Potřebuju probrat.”

“Vzal jsem si z lékarničky dva budiče, ty vole já jsem najetý jak fretka! To dám. Kyslík je červený na 14ti, ale ještě mám skafandr!”

“Blbý nápad. S těma rukavicema se nedá nic udělat, ale podařilo se mi z něj vyseparovat kyslíkovou bombu. Teda, lahev. Jedu z ní každý třetí nádech…tlak je zatím v pohodě.” Prošel jsem znovu celý interiér a nic neuchází, takže zbývá jediná možnost – nejede vzduchotechnika. Pokud si pamatuju, veškeré střeva jsou pod podlahou. Naštěstí jsem objevil manuál i v papírové formě, ten dotykáč mi neštimuje.”

“Jsem uvnitř. Vidím vzduchovou jednotku, ale nemůžu se k ní dostat, budu muset odpojit radiátor. Nedá se nic dělat, ani lahev skafandru není nekonečná.”

“Radiátor odpojen. Ani to nebylo tak těžké, to musel navrhnout nějaký kolík. Ale začíná tu být kosa, radši si na to dám extra kombinézu. A taky tabletku, nechci při tom usnout. Snad to nebude složité.”

“Nemůžu ani udržet vrtačku! Klepou mi zuby a čelo přimrzá k panelům. Ku*** to je kosa! Cybele má šestihodinovou rotaci, to už přece ku*** musí být! Musí, končím s pracemi.”

“Ty vole, to bylo za pět dvanáct. Málem mi odpadly prsty, ale teplota začala rapidně stoupat. Každopádně jsem odmontoval kryt a vidím na kompresor. Vibruje, bliká zeleně, nevidím na první pohled nic špatně. Ty vole, to je vedro. Začínají kolem mě lítat krůpěje mýho vlastního potu. To je nechuťárna. Mám hlad a žízeň, ale jestli to nevyřeším rychle, tak se upeču. Musím se dostat níž, ale tam zase nedošáhne dýchací lahev. Ale. No tak. Ku*** pohni se!… ”

 

Náhlý hlasitý statický šum ukončil audio stopu. Poslechová aula byla narvaná k prasknutí, ale přesto se v ní teď rozhostilo nervózní ticho. Mladý kluk se silnými brýlemi a tričkem “Trust me, I am an engineer” si upravil mikrofon a vystoupil na pódium.

“Tento operátor zemřel na následky elektrického proudu, když svým tělem a ocelovou dýchací lahví vyzkratoval baterie. Ale i kdyby se mu tohle nestalo, nepřežil by následující minuty v důsledku extrémních teplot!”

Naštvaně zakroutil hlavou a dálkovým ovladačem oživil projektor, který na stěnu promítl obří schéma jednomístného těžebního dronu třídy C. Při pohledu na tento technologický skvost se očividně uklidnil a mnohem smířlivějším tónem se otočil na čtyřstovku znejistělých budoucích operátorů.

“Kontrolní otázka. Kdo by mi dokázal říct, jaká byla závada na dronu z naší nahrávky?”

Odpovědělo mu ticho a několik nervózně vyměněných pohledů.

“Přesně tak. Vůbec nic! Skokový pokles tlaku je rutinní záležitost čištění záchodových tanků. Zvýšená hladina kyslíku kompenzuje následky umělého spánku a poté se udržuje mezi 20ti a 22ti procenty. Kdyby si přečetl manuál pořádně, a hlavně kdyby si ten idiot nezalepil všech sedm senzorů reakčním gelem, tak by to věděl.”

Několik hlasů v aule se uchechtlo. Mladík si smutně sevřel kořen nosu.

“Podle mě jsou tyto měřáky absolutně zbytečnými nástroji na palubě, ale naši psychologové tvrdí, že jsou nezbytnou součástí pro váš mentální profil. Já bych na vás chtěl jen apelovat, nepodceňujte vesmír. Budete tam dlouho a budete tam sami. Naše drony vás ochrání před radiací i před ztrátou kostní hmoty, ale jediná věc, před kterou vás ochránit nedokážeme, jste vy sami. Rád bych vás tedy pozval na dobrovolné školení, které se bude konat každý měsíc…”

Konec jeho proslovu zanikl v ruchu několika stovek šeptaných rozhovorů, které se rozezněly aulou. Získávaly jak na hlasitosti, tak na sebedůvěře, jak se přítomní muži podvědomě ujišťovali, že nic takového se přece zrovna jim stát nemůže. Mnozí z nich se zvedly k odchodu. Mladý inženýr rychle přepnul na slajd s organizačními údaji, aby pak smutně sledoval záda čtyřset nezaujatých budoucích operátorů…