Absolutně zbytečný stroj – sci-fi by Tomáš Šc.

“Tati, jsem domá!!” zakřičela jsem do ohbí liduprázdné chodby. Nikdo se neozýval. Mávla jsem druhou rukou nad náramkem, který do vzduchu vykreslil zpitvořenou malůvku mojí postavy. Vždycky jsem v sobě sváděla boj mezi akurátností (podle té kreslené postavičky byste mě v životě nepoznali) a trochou ženské marnivosti (asi bylo z marketingového hlediska moudré, že postavička měla podstatně lichotivější obrysy a rozměry, než mé skutečné já – jen obrys zrzavých vlasů těm mým odpovídal). Navolila jsem si sundání kabátu, což prodloužená robotická ramena mojí domácnosti promptně vykonala. Musela jsem jen maličko poodstoupit, když se teď už roboticky ovládané boty na hmyzích robotických nožičkách zasunuly do botníku jako párek mořských krabů schovávajících se před sluncem pod šutrák na pláži. Při průchodu dveřmi jsem si všimla malého chomáčku prachu, který se průvanem točil na prahu. “Budeme muset zase zavolat údržbu, jinak Tě vyměním, Homie,” zamumlala jsem si pod vousy.
V obýváku táta nebyl. Povzdechla jsem si, nemůžu ale říct, že by mě to překvapilo. Je tak neskutečně umanutej, až to bolí. Ale pro negativní emoce v mém životě přece nesmělo být místo. Než bych jen tak koukala do stropu, zapadla jsem do šedivé pohovky a bezmyšlenkovitě si narazila helmu. Uklidňuje mě to. “Vítejte zpět, Eliško!” zahlaholily vestavěné reproduktory s jen o trochu vyšší hlasitostí, než jsem očekávala – stejně mi ale tělo reflexem nadskočilo. Před očima se mi začal objevovat statistiky za dnešní den. Kolik jsem ušla kroků. Graf krevního tlaku. Procentuální pozornost podle očních pohybů v práci. Za kolik dnů se mi má ozvat další kolo menstruačního cyklu. Moje schůzky naplánované na zítřejší ráno. Helma chvíli mlčela. “Podívejte se na nejdůležitější vzpomínky ze včerejšího večera!” doporučila mi. Zavrčela jsem polohlasem odpověď. “Omlouvám se, s dotazem ‘…můžeš zavřít zobák, čůzo podělaná…’ Vám nepomohu. Přehrávám vzpomínku.” Než jsem mohla jakkoliv zareagovat, spustila se mi před očima sekvence událostí.
Seděla jsem ve stejné poloze jako teď, jen helma ležela na konferenčním stolku. V protějším křesle seděl táta. Prošedivělý šedesátník, kterému ale kolegové z práce říkali familiérně “Maťo” a dobírali si jej, že mu zbývá už jen 40 let do důchodu. Na oplátku jim připomínal, které z jejich manželek už měl tu čest poznat z větší blízkosti. Někdy jsem měla pocit, že pěkně kecá. Teď na mě ale koukal jako opařený. “Tak proto každý ráno bliješ do záchodový mísy? Myslel jsem, že Ti jen nesedí můj styl vaření…” “Tvoje kuchyně je v pohodě, tati. Za dva měsíce si člověk zvykne na ledacos. Nejspíš je to dokonce lepší, než co uvaří Homie.” “Jak se to ale proboha stalo? Myslel jsem, že máte nařízenou tu… antikoncepci povinně?” Dal nepříjemný důraz na poslední slovo. “Vysadila jsem ji týden po tom, co se stalo mámě. Vážně Ti nebylo divný, že máme naprosto stejný symptomy???” Ucuknul maličko pohledem, jako kdyby dostal ťafku za ucho. “Mámu do toho netahej. Máš už plán, jak se o to malý postarat?” Zarazila jsem se. Tohle jsem nečekala. Od něj teda rozhodně ne. “Tati… Co blázníš? Za týden mám domluvený vyšetření. Na přerušení se dá dostat do dvou týdnů. Marky mě tam protlačí do týdne.” Chvíli nic neříkal. Koukal nepřítomně jakoby na horizont a vypadalo to, že si třídí myšlenky. Nakonec se jen zeptal jednoduše “Proč?”. “Tati… Podívej se na mě. V pětatřiceti si mě těžko někdo vezme k sobě. Maximálně můžu doufat v nějaký tučný výživný. Bez Homieho bych nenachystala dítěti ani posranou přesnídávku!” utrhla jsem se na něj. A v současnosti si z hlavy strhla helmu i s obrazovkou. Software zavřeštěl a mně se udělalo zle od žaludku. Těžko říct, jestli za to mohlo náhle vytrhnutí z virtuální reality bez gyroskopického vyrovnání, nebo moje hormony.
Nechtěla jsem se včera na tátu tak utrhnout, ale něco se ve mně hnulo. Ne strach z toho, jak bude reagovat okolí, přece jenom jsme se od středověku někam pohnuli a většina by to pochopila. Morální otázka to pro mě nebyla, naši mě vždycky učili starat se hlavně o svoje bezpečí. Ne. Vím, že je to hloupý, ale největší starost mi dělala jediná myšlenka. “Nedokážu najít nikoho, s kým bych do toho šla.” Věděla jsem, nad kým by se na testu otcovství rozsvítilo zelené světlo. S Alanem jsem byla jednou na večeři. Podruhé mě vzal na nadzvukové závodní motokáry. To aspoň nebylo tak neuvěřitelně NUDNÝ jako on s třetí porcí ravioli. Měla jsem pocit, že jsme tam šli jen proto, aby se mi zavděčil. Zmínila jsem totiž dráhu na první schůzce. Stejně mi z ní nepřipadal moc nadšený, v ložnici jsem mu to ovšem vynahradila jinou závodní dráhou možná víc, než si zasloužil.
Došla jsem do kuchyně a koukla se pod pokličku. Vůně čerstvé zelňačky mi zaútočila na nozdry a moje břicho v druhým měsíci hodilo ručník do ringu. S nechutným plesknutím jsem vrátila zbytek legendárního guláše na podlahu. “DO PRDELE!” ulevila jsem si a zvýšila hlas: “Homie, ukliď kuchyň.” “Ano, uklidím kuchyň, Eliško,” ozvalo se z reproduktorů ve stěně. Otevřela se dvířka robotického mopu, po vteřině mechanického vrnění se ovšem zase zavřela. Potichu jsem zaklela. “Homie, ukliď kuchyň!” Po dvou vteřinách se z reproduktorů ozvalo “Omlouvám se, v modulu robotického úklidu došlo k interní chybě. Kontaktujte prosím podporu s kódem 9ZW46WR0. Na shledanou.”
V tomhle stavu jsem se rozhodně necítila jako IT opravář chytré domácnosti. Klopýtala jsem do ložnice, kde se mi na povel otevřela a rozsvítila obrovská šatní skříň. Na obrazovce zabudované ve dveřích běžely návrhy sportovního oblečení na dnešní den, přece bych měla ještě 650 kilokalorií spálit, abych vyrovnala dnešní příjem. Místo toho jsem sáhla do spodní poličky a vytáhla to nejošoupanější triko, které kdysi mělo bílou barvu. Bez skrupulí jsem ten béžový hadr roztrhla a modlila se, abych při vytírání nevrhla na podlahu ještě jednou.
Za chvíli bylo hotovo. Marně jsem vzpomínala, kdy jsme doma naposledy používali hadr ručně. Mohlo mi být tak dvanáct. Táta se tehdy rozhodl, že připraví domácí likér. Máma ho měla moc ráda. Plechovka slazeného mléka tehdy už nebyla žádná vzácnost, ale málokdo se obtěžoval ten recept vyzkoušet vlastnoručně. Táta tehdy připravil vodní lázeň, nechal v ní mléko v plechovce karamelizovat a šel se s helmou na chvíli koukat na motokáry, které tehdy ještě trapně nejezdily ani rychlostí zvuku. Všechny v bytové jednotce (a bezpochyby i čtyři bloky do všech směrů) vyděsila rána jako kráva následovaná třísknutím kovové plechovky o dlaždičky. Když se celá rodina seběhla do kuchyně, z díry ve stropu se pořád kouřilo. Rozstříknutý karamel kolem ní tvořil krásný hvězdicovitý obrazec. Robotický mop tehdy (stejně jako máma) odmítl vyšplhat po stěně nahoru a táta musel vylézt na schůdkách až ke stropu, aby jej připravil na příchod údržbářů.
V obýváku jsem se pokusila tátu najít podle jeho GPS trackeru. Byl offline, poslední polohu hlásil Homie v hospodě U Mechanického havrana. Trochu se mi ulevilo. Celou dobu mi ovšem něco páchlo pod nosem. Nemohla jsem přijít na zdroj, když jsem přece všechno uklidila. Až pohled na černobílé kalhoty mě utvrdil v přesvědčení, že na jeden povrch zasažený výsledkem činnosti mého drahého plodu jsem zapomněla. Kalhoty jsem servala z nohou, hodila do pracího bubnu a zavelela “Homie, vyper dávku prádla na nejvyšší program.” Měla jsem pocit, že mě tentokrát naschvál ignoruje. Jen zabzučel a dvířka pračky znovu otevřel. Po místnosti se znovu rozlinula bohulibá vůně, kterou jsem ve svém stavu prostě nesnesla. Nemohla jsem to nechat jen tak. Nabrala jsem prací tekutinu z pračky, hodila kalhoty do umyvadla a začala drhnout. Po chvíli byla voda v umyvadle tak horká, že jsem v ní neudržela ruce. Nejhorší pach ovšem zmizel, takže jsem kalhoty už jen nechala louhovat v prášku a hodila sebou na gauč.
Vzbudila mě vůně smažící se cibule a prskání vajíček. Za kuchyňskou linkou stál u plotny táta. Když viděl, že jsem se probrala, pokýval hlavou a obracečkou, kterou tutově musel někde koupit, protože tenhle typ vybavení v bytě úplně chyběl, obrátil placku na pánvi na druhou stranu. Beze slova dokončil jídlo pro oba, hodil rozpůlenou omeletu na dva talíře, přešel k pohovce a sednul si vedle mě.
“Homie mě dneska vůbec neposlouchal. Musím sem zavolat údržbáře. Za dnešek bych mohla dostat prachy zpátky, když je ten krám ještě v záruce. Absolutně zbytečný stroj.” Táta se podivně usmíval. “Vypadá to ale, že sis poradila i bez něj, ne?” “Jo, horko těžko. Měla jsem chuť po tom reproduktoru hodit květináč.” Podíval se na mě. Zvláštní. Od doby, co máma umřela a on se nastěhoval na “přechodnou dobu” ke mně, jsem jej nezažila bez kruhů pod očima. Neztratily se přes noc, ale byla něm vidět… Kdo ví co to bylo. “Tati… Můžu se na něco zeptat?” Přikývl. “Jak jste to tehdy s mámou zvládli? Než… Jsem se narodila? Učili jsme se o té době, ale nikdy jsem se na ni pořádně nezeptala.”
“Víš Eliško, k něčemu se Ti přiznám. Nebylo mi nejlíp, když jsem se dozvěděl, že se nám celý život obrátí naruby. Byli jsme na tom finančně dost špatně. Skoro všichni byli. Nemohli jsme si dovolit nic z toho, co dnes v bytě máš Ty. Ale když jsem viděl, jakou má máma radost, nedokázal jsem říct ne. Až… Mi došlo, že na tom, co nemáme, nesejde. Důležitý je, že jsme všichni spolu.” Mlčela jsem a vstřebávala. “A ještě něco,” dodal. “Občas si taky připadám jako absolutně zbytečný stroj. Vždyť mě už vůbec k ničemu nepotřebuješ…” “Myslím, že to zkusím, tati,” vyhrkla jsem, než mohl pokračovat. “Co zkusíš?” “Jít do toho… Sama… Však víš.” Celý se rozzářil. “Opravdu?” “Opravdu.”
Objal mě kolem ramen. Rozplakala jsem se. “Ale budeš mi muset pomáhat, jasný? Budu nejspíš potřebovat v něčem poradit. Jsem ráda, že Tě tu mám.” “Holčičko moje, jasně, že Ti poradím a pomůžu, když budu moct. Ale bydlet tady dál nechci. Potřebuješ trochu soukromí a já tady smrděl už dost dlouho.” Zrazila jsem se. “Bránit Ti nebudu, ale… S odpuštěním… Kde na to vezmeš? Myslela jsem, že jsi se na práci po tom s mámou prostě vykašlal?” “Prdlajs. Jen jsem změnil obor. Nechtěl jsem Ti to říct, než projdu jejich měsíční zkušebkou.” “To je super! A co to je za práci?” “Nic zvláštního, Eliško. Nastavuju lidem chytrou domácnost.” Mrknul na mě a začal sbírat talíře ze stolu. Nepřítomně si při tom hvízdal nějakou melodii, co znal jen on sám.